Oproti ohlášenému počasí byla u nás sobota jak vystřižená z prázdninového letáku. Jenomže prázdniny už nejsou, zato je nejvyšší čas na brambory. Takže páník vytáhnul Teru a vyrazili jsme na ně. Hlína byla akorát, ani suchá ani mokrá, a o půl třetí bylo hotovo.
Co s načatým odpolednem?
Někam na výlet, nejlíp. Ale ne moc daleko, je už pozdě.
V kolik zavírá liberecká zoo?
Tak jedeme.
Nastrojili jsme se, tak akorát, na chození, na večerní návrat, nasedli do auta a vyrazili. Jen jsme natočili nos auta k severu, zvedla se před námi obrovská hradba mraků. Zmokneme? V Liberci prší.
„Ále, z tohohle neprší.“ Páník mraky odhání ledabylým mávnutím ruky. A vzápětí prudce brzdí, protože hromádka hnoje ležící uprostřed silnice právě zvedla hlavu a vztyčila uši.
Vyběhla jsem z auta. Na silnici leželo kotě, sotva tříměsíční a nehýbalo se.
Zvedla jsem ho. Kotě zamávalo nožičkami, a že půjde. Aha, tak aspoň ze silnice ho sundám. Pustila jsem ho do příkopu a kotě se rozběhlo. A jedna zadní nožička se mu podlomila.
Tak to ne, se mnou půjdeš. Chňapla jsem znovu po kotěti, ale to nesouhlasilo. Zasyčelo a zakouslo se mi do ruky.
„Máš nějakou bednu?“ Ječela jsem na páníka a snažila se nevšímat si, dalšího kousance, pro změnu do druhé ruky. Dali jsme kotě do přepravky. Ještě párkrát mňouklo a pak ztichlo.
Otočili jsme auto a zamířili do Nymburka na veterinu. Už v Bobnicích začalo lít jako z konve.
„Stejně bychom v té Zoo akorát zmokli.“ Řekl páník.
...
To je všechno.
Nebo vám tu něco chybí?
Tak tady to je:
Nepotřebujete pruchatého kocoura? Až se mu spraví zlomená nožička, bude hledat domácnost se služebnictvem.
Sepsala ri
... ať je brzy zdráv... 
mám stop stav 
...
, ani já pruchatému chlapíkovi azyl neposkytnu, jen za něho do rijakkelova poděkuju. 
