Myslím si, že v každé normální domácnosti se najde nějaká ta kniha. Většinou knihy zaplní pár polic nebo nějakou knihovní skříň. Ne tak u nás. Naše knihovna je ústředním bodem obývacího pokoje, zaplňuje celou jednu stěnu a je odshora až dolů nabita knížkami všeho druhu. Jsou v ní knihy dětské (z mého dětství či mládí, ale i z dětství či mládí mých dětí), je zde oddíl krásné literatury (většinou z knihovny, kterou jsem podědila po mamince), po straně se nachází oddělení detektivek, ať již z let padesátých či nejnovějších akčních, dále se lze začíst do knih sci-fi či fantazy žánru (částečně knihovna moje a částečně manžela), velmi oblíbený je úsek encyklopedií či literatury faktu, nechybí ani literatura válečná (opět knihovna mého manžela) a v neposlední řadě zde je i police, na které se k sobě tisknou knihy historické. Když se tak po hřbetech knížek podívám, je na nich dobře vidět, že byly čteny, a to ne většinou jen jedenkrát. Ano, je pár knih, do kterých jsem koukla a které mne nezaujaly a byly odloženy, ale ty byly většinou z knižní půjčovny. Knihy, které mám doma, vždycky někdo chtěl a s radostí je bral do rukou a četl si v nich. A tak jsem tak začala přemýšlet, jestli je možné z toho množství vybrat knihy pro mne zásadní, knihy, které jsou moje srdeční záležitost a které se předávají z generace na generaci jako domácí stříbro. Zjistila jsem, že tento cíl je velmi nelehký, ale přesto se pokusím vám představit knihy, které mi nejvíc uvízly v paměti a které mne v dětství, mládí i dospělosti naplňovaly radostí a podílely na zformování mého myšlení a ducha. Ne všechny tyto knihy v mé knihovně najdu. Některé se přestěhovaly do knihoven mých již dospělých dětí a některé se ztratily v běhu času a zřejmě dělají ozdobu knihovnám mých kamarádů a známých, kteří je četli tak dlouho, až zapomněli, že zrovna tato kniha vlastně není vůbec jejich…
Když se vrátím do dětství (pomineme-li rozkládací leporela), milovala jsem knížku Josefa Lady, která se jmenovala jednoduše Dětem. Nemusím zřejmě popisovat proč. Z mých vzpomínek (potvrzených i mojí maminkou) vyplývá, že první knížka, kterou jsem samostatně přečetla během první třídy, byla Babička Boženy Němcové. Neptejte se mne, proč zrovna tato knížka padla do rukou dychtivé malé čtenářky a měla tu čest být navždy mojí první přečteno knížkou. Nevím. Byla po ruce? Byla mi předložena maminkou? To už si nepamatuji a není nikdo, kdo by mi to osvětlil. Další z dětských knih, které jsem milovala, byly Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové. Žádná další knížka mne už nezaujala tolik a nebyla tolikrát čtena, jako tyto příběhy dětí z maličké vesničky někde ve Švédsku. Artur Ransome, s jeho Amazonkami a Vlaštovkami mi také zaplnil pár krásných odpolední. Pak jsem povyrostla a k jedněm vánocům (mimochodem taky u vás vánoce bez knížky nejsou vánoce?) jsem pod stromečkem našla tři díly Vinnetoua od Karla Maye. To jsem pak na nějakou dobu propadla mayovkám a přečetla jsem vše, co se mi od Karla Maye postupně dostalo do rukou. Od Karla Maye byl jen krok k Jaroslavu Foglarovi a jeho Hochům od Bobří řeky, vzápětí následoval Ernst Thompson Seton a Dva divoši, Rudyard Kipling s Knihou džunglí a Statečnými kapitány a také Otakar Batlička, František Flos a další a další knihy, nejvíce z tehdejší edice KOD – Knihy odvahy a dobrodružství. Vzpomínáte na knihy v tvrdých, lesklých jednobarevných obalech s černobílou malůvkou na přebalu a černými pruhy na hřbetě? Myslím si, že knihy této edice byly opravdu kvalitní a dobré – alespoň ty, ke kterým jsem se měla možnost dostat já.Dětství se přehouplo do mládí a tak změna žánru na sebe nenechala dlouho čekat. Propadla jsem historickým románům. Alexandre Dumas s jeho hrdinnými Čtyřmi mušketýry, nebo dlouhou sérií Josef Balsamo. Polský autor Henryk Sienkiewicz – přes jeho knížku Pouští a pralesem jsem se dostala postupně až k trilogii Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjovski. Odtud byl už jen skok k famozní Jarmile Loukotkové, od které jsem taky nejdřív četla netradiční dívčí román Vstup do ráje zakázán a pak jsem se ponořila do jejích historických románů. Není římského lidu mi dlouho leželo na nočním stolku…
Knihy jsem nepřestala číst ani v dospělosti, každou volnou chvilku jsem pročetla. Hltala jsem knihy z domácí knihovny, z knižní půjčovny a šlo to ráz na ráz: Mika Waltari: Egypťan Sinuhet, Robert Graves: Já Claudius, Luis Bromfield: Když nastaly deště, Paní Parkingtonová, Trygve Gulbrassen: Věčně zpívají lesy, Mary Renaultová: Král musí zemřít, Býk přichází z moře (zajímavé je, že tyto dvě knížky se snad líbily jen mně, nikdo jiný je snad ani nedočetl). Rok na vsi bratří Mrštíků, Betty Smith: V Brooklynu roste strom, Edith Pargerterová a její trilogie s prvním dílem jménem Nebeský strom. Betty Mac Donaldová a skvělé Vejce a já… A další a další, nelze vypsat všechny.
V mezidobí jsem odskakovala k „lehčímu žánru“, k detektivkám. Miluju Agatu Christie, mám ráda i staré české detektivky – znáte Eduarda Vachka? Moc mne zaujaly i detektivky z Austrálie od Artura Upfielda nebo z Anglie od P. D. Jamesové a již zmiňované Edit Pargeterové s netypickým vyšetřovatelem bratrem Cadfaelem. Měla jsem i období Dicka Francise či Anny Sedlmayerové, Roberta Gulika, Ed Mc Baina, v neposlední řadě i Vlastimila Vondrušku či Václava Exnera, pak jsem přitvrdila a nastalo období Fredericka Forsytha nebo Toma Clancyho, v poslední době i Jo Nesba či Stiega Larssona.
Protože mám ráda knihy tlusté (čím tlustší, tím lepší), neodradil mě ani Ken Follet svými Pilíři země, Edward Rutherfurd románem Sarum či Eidzi Hošikawa svým Musaši. Samostatnou kapitolou jsou knihy faktografické, které také čtu moc ráda. Ať už jsou to Dvory velmožů s erbem růže od Václava Bůžka a kol., Valdštejn a jeho doba od Josefa Janáčka nebo velmi náročná kniha Nepokojná léta od Petera Englunda, popisující hrůzy třicetileté války v Evropě.
A to jsme ještě neprobrali scifi a fantazy. V posledních letech jsem propadla kouzlu knih Terryho Pratchetta, jeho Zeměplocha je tak nádherná a tak provázaná s naším světem, že jsem myslím ani všechny jeho odkazy nedokázala postřehnout. Podobně mne do svého děje dokázal vtáhnout ve svém dílu Duna Frank Herbert či Neil Gailman s jeho úžasným Hvězdným prachem. A jsou tu další – A.C.Clarke, Stanislav Lem, Sergej Ljukjaněnko, David Weber, Robert Silverberg a tak dále…
Z knih českých autorů na mne v posledních letech hodně zapůsobily dvě, shodou okolností obě od autorek – Želary Květy Legátové a Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové.
Jak tedy z toho všeho vybrat některé? Pokud bych to brala z hlediska stáří či cennosti knihy, nerada bych přišla o výtisk Hochů od Bobří řeky z roku 1942, 4. vydání, kde jsou ještě originální malůvky autora Jaroslava Foglara a nádherné ilustrace Zdeňka Buriana (k tomu se váže vzpomínka, jak třída mého syna ve škole četla Hochy od Bobří řeky on s touto „starou“ knížkou styděl do školy jít. Ze školy už přišel nadšený, protože paní učitelka byla z knihy u vytržení a kniha hnedle stoupla v ceně i u něj.).
Z knihovny mého manžela je určitě cenná (tedy aspoň pro nás) velká kniha Stilbuch Rettelbuch od Juliuse Hoffmanna Stuttgarta, což je druh stylistické historie v obrazech, třetí vydání z roku 1937, kniha připomínající obrázkové dějiny nábytkových stylů. Ale kniha mému srdci nejbližší? Z dětských určitě Děti z Bullerbynu. Z těch, které mne doprovázely dospíváním, je to Město šťastných lásek od Františka Kožíka, asi proto, že jsem v městě, kde se příběh odehrává, dlouhou dobu žila. A z těch ostatních je tu jedna, kterou jsem zatím nezmínila, protože stojí mimo všechna kritéria, je to prostě kniha mého srdce, ke které se opravdu ráda vracím a která mi i v těžkých chvílích vždycky pomůže. Je to Malý princ od Antoiana de Saint Exupéryho, o kterém myslím víc psát není potřeba.
A co mi knihy daly a vzaly? Vzaly mi asi jediné, a to čas. Ale dávám jim jej ráda, protože mě za odměnu vždy zavedou do svých světů, pobaví, či donutí přemýšlet. A co mi daly? Daly mi toho spoustu. Ať již mi rozšířily slovník, znalosti či prostě mě jen odreagovaly od běžných starostí. Za celý svůj život bych nikdy nemohla prožít tolik dobrodružství, nenavštívila bych tolik zemí či dokonce i různých světů, nepodívala bych se do různých historických období na tehdejší život a nepoznala tolik dobra i zla, nebýt jich. A tak jsem ráda, že mé oblíbené svazky na mne shlížejí ze svých míst v knihovně, připravené kdykoliv poskytnout mi oddech, radost i útěchu…
Tak co, našli jste zde i poklady svých knihoven? Nebo máte úplně jiné? A prozradíte, jaké?
Od kdy jsem se nsaučila číst, ležím v knížkách. Z dětství mám nejoblíbenější Pipi Punčochatou a Knihu džungí a první dotek sci-fi - několik knih o Alici, která se svým tatínkem létala vesmírem. Vím, že jejich loď se jmenovala "Belasá čajka" , ale jak se jmenoval autor si už nevzpomenu 
S narůstajícím věkem odmítám "těžká dramata" (nějak mám pocit, že mám svých problémů dost) a dávám přednost lehčí četbě. Taková 'pratchetova Dobrá znamení čtu dvakrát do roka 
. Na Brzobohatého si moc dobře vzpomínám, ale ani za nic se nevybavím, kdo hrál padoucha a dvojici detektivů... no, asi jim to tolik neslušelo. 
)
.
