...tak jsem si řekla, že to sem dám. A ano, je to přesně tak, jak to vypadá.
Chodíme spolu po kamenných kruzích
už neplatí že peklo jsou ti druzí
skončilo léto
bílá paní má červenou bundu
a v sesterně je bratr
neboj se
svět je v pořádku
... řekni mi radši jinou pohádku...
*****
Origami
... a tak se snažíme
být znovu čistým listem
a papíru dát nový
lepší tvar
ale ani ten nejlepší psycholog
neposkládá hadr na podlahu
do podoby tygra
*****
Jen jsem se zlehka dotkla peří
Chvíli se zdálo
že mi věří
Projednou zas mám v očích pisek
Můj orel vzlétl
Nevrátí se
*****
TO
Schovej to pod gauč
sedni si k televizi
zavři tu pusu
mlč
ono to zmizí
nemluvme o tom
vždyť je to tak prosté
zavři to někam
ať to potmě
roste
*****
Příteli poeto
řekni mi co je to
objetí
To je když po hlase
poznáš a zeptáš se
co je ti
Co je ti co je mi
zůstávám na zemi
nelítám
bez řečí bez dechu
nehledám útěchu
není tam
*****
Šicí dílna
Vyrábím z papíru motýla
Roste mi jich pod rukama
flotila
zatímco místní Sheldon Cooper
pracuje na otevřeném saténovém srdci
Drobnými chirurgickými stehy
zavírá operační pole
než přijde čas
jít srovnat židle do lajny
S7, září 2020
Re: S7, září 2020
Ach... drtivě smutné... krásné. Snadno nasáknu náladu ze slov, která se mě dotknou... 
Re: S7, září 2020
Slova jsou poskládaná nádherně...ten zmar a smutek kéž by nebyl, zas bude lépe a až bude, jako že bude ( v očekávání opakování křivky sinusoidové), pak doufám v slova poskládaná jiskřivě a vesele.
Dočkej, zas to přijde.
Pro tuhle naději tu lidstvo pořád je. A že má za sebou časy děsivé.
Dočkej, zas to přijde.
Pro tuhle naději tu lidstvo pořád je. A že má za sebou časy děsivé.
„Mají-li duši, čímž míním, že jsou schopna cítit lásku, věrnost a vděčnost, pak jsou zvířata lepší, než spousta lidí.“ James Herriot alias Alf Wight
-
HannaH
- žabí princezna/princ
- Příspěvky: 450
- Registrován: 02.10.2013 16:51:57 0
- Bydliště: Mladá Boleslav
Re: S7, září 2020
Děkuju. Ono se pracuje na tom, aby zas bylo dobře. A sdílení pomáhá.
Re: S7, září 2020
Krásné a rozplakalo mě to....držte se všechny, co mají takový smutek a těžké chvíle
Re: S7, září 2020
Nádherné, byť smutné. Úžasně poskládané.
-
sharka.68
- žabí královna/král
- Příspěvky: 9389
- Registrován: 12.08.2010 6:56:19 0
- Bydliště: Perníkovice
- Kontaktovat uživatele:
Honzíkova cesta
Děti jsou nemocné. Takže abychom všichni v psychickém zdraví přežili a aby děti neseděly celý den před televizí, pouštíme audiopohádky. Miláčci si velice oblíbili Honzíkovu cestu. A já jakožto matka z generace Y vychovávající generaci Z žasnu.
Článek
Ráda bych na začátek uvedla, že Honzíkova cesta je pro výchovu generace Z úplně za zenitem. Dnes nepotřebujeme takové Honzíky a už vůbec nepotřebujeme takové babičky a dědečky, o nepřítomném otci ani nehovořím.
PS: kdo nedočte dál, protože jsem ho svým troufalým úvodem totálně naštvala, klid, klid, dělám si legraci. Honzík je super, pojďme se však na jeho příběh podívat ve světle novodobé výchovy, ať už jde o nevýchovu, volnou výchovu, liberální výchovu nebo i tu respektující.
Matka
Maminka je v pohodě. Dokonce až pokroková, klidně ho pošle vlakem samotného kamsi do Koníkovic, ale tak je pravda, že tehdy to nebylo nic tak výjimečného. Nicméně nějaké plusové body za důvěru má. Co se jí ovšem vytknout musí, je to, že říká dítěti, co má dělat,to je velký přešlap, dítě se potřebuje rozhodovat samo za sebe.
Matka Honzíkovi nakázala, že rybářský prut zůstane doma, a podívala se na Honzíka takovým pohledem, že mu hned bylo jasné, že jí nemůže odporovat. To je tak trochu autoritářská výchova, že? Správné řešení by bylo: „Honzíku, můj názor je, že bys s sebou prut brát neměl, je to nepraktické, může se stát, že ho zapomeneš ve vlaku. Ale pokud vyhodnotíš, že si ho s sebou vzít chceš, tak dobrá, je to na tobě, ale následky si poneseš sám.“ Jinak v pohodě, je vidět, že matka dítě přijímá, miluje a zajímá se o něj.
Otec?
Otec se vrátí až na konci týdne nebo o víkendu, proto Honzíka nemůže doprovodit k babičce a dědečkovi do Koníkovic. Honzík si na něj za celou dobu ani nevzpomene, vztah nula nula nic. To je blbě. Ve věku cca 6 let už by tam něco být mělo. Aspoň že při příjezdu maminka Honzíka ubezpečila, že tátovi se po něm taky stýská. Ale ono je to stejně jedno, doba otců je dávno pasé, dnes stačí jakýkoliv počet rodičů jakýchkoliv tři sta dvaceti pohlaví.
Prohřešky prarodičů
Postavy babičky a dědečka nebudeme rozebírat zvlášť, neb ti dva napáchali spoustu škod na Honzíkově nevinné dětské duši společným úsilím. Vyjmenujeme si některé hrubé nedostatky.
Babička se vyptává Honzíka, co jí dovezl za dárek. Vzhledem k tomu, že ve svém chudém kufru, který beztak skoro nechal ve vlaku, veze tak maximálně košili, kalhoty a kapesník, je od ní víc než troufalé ještě po něm něco pochtívat. Tato osoba si titul babička snad vůbec nezaslouží. Tady ale děs a hrůza nekončí. Honzík jí tedy dá svou kuličku, kterou mu vrátí až za nějaký čas, i když babička jistě ví, že je to jediná hračka, kterou si ten chudák kluk přivezl. Navíc nevidíme, že by prarodiče kvůli Honzíkovi rozbili prasátka a vykoupili hračkářství.
Babička s dědečkem nechali chlapce spát na druhé straně chalupy, navíc mu nedovolili ani kocoura, ani psa. Prý: Když už jsi tak velký, nebudeme se tahat s postelí, budeš spát sám. Tohle je prostě jasný budoucí případ pro psychoterapeuta. Chudák Honzík teď sedí v nějakém křesle a vzpomíná si na děs, který ho v tom temném pokoji popadal. Vůbec nechápu, proč mu nenabídli spát mezi nimi v posteli. Dnešní děti mají spát s rodiči, případně prarodiči, v posteli, dokud se neodstěhují z domu. Minimálně.
Honzík má pocit, že se nesmí bát. Za tento vzor jistě můžou předpotopní prarodiče, možná i rodiče. Přitom právě z chlapečků, kterým nebylo dovoleno brečet a bát se, rostou ty největší trosky. Na to pozor!
Nezájem. Je vidět veliký nezájem ze strany obou prarodičů. Dobře, jsou pracující, ale přesto nějaký program mimo návštěvu slepičárny, tahání kozy od silnice a pozorování prasete vymyslet jistě mohli. Dnešní babičky a dědečci naštěstí vědí, jak uctít vnoučata.
No, jak je vidět, pár desítek let stará literatura prostě nebude pro dnešní generaci dětí aktuální. Vydavatelé musí přijít s pohádkami a příběhy, kdy princezny zachraňují prince, Honza na draka nejde, protože se nebojí veřejně přiznat a zpracovat své strachy, a Sněhurce, která s trpaslíky vyrazí do práce, protože přece nebude naplňovat genderově rasistické stereotypy a sedět doma. Chce to brutální revoluci.
PS: je mi to fakt trapné, ale raději opět zakončím upozorněním, že píšu ironicky. Myslím si totiž, že klasické, tradiční příběhy mají ve vývoji dětí důležitou úlohu a byla by škoda, kdyby pomalu vymizely.
Tak co, vy máte rádi Honzíkovu cestu?
Článek
Ráda bych na začátek uvedla, že Honzíkova cesta je pro výchovu generace Z úplně za zenitem. Dnes nepotřebujeme takové Honzíky a už vůbec nepotřebujeme takové babičky a dědečky, o nepřítomném otci ani nehovořím.
PS: kdo nedočte dál, protože jsem ho svým troufalým úvodem totálně naštvala, klid, klid, dělám si legraci. Honzík je super, pojďme se však na jeho příběh podívat ve světle novodobé výchovy, ať už jde o nevýchovu, volnou výchovu, liberální výchovu nebo i tu respektující.
Matka
Maminka je v pohodě. Dokonce až pokroková, klidně ho pošle vlakem samotného kamsi do Koníkovic, ale tak je pravda, že tehdy to nebylo nic tak výjimečného. Nicméně nějaké plusové body za důvěru má. Co se jí ovšem vytknout musí, je to, že říká dítěti, co má dělat,to je velký přešlap, dítě se potřebuje rozhodovat samo za sebe.
Matka Honzíkovi nakázala, že rybářský prut zůstane doma, a podívala se na Honzíka takovým pohledem, že mu hned bylo jasné, že jí nemůže odporovat. To je tak trochu autoritářská výchova, že? Správné řešení by bylo: „Honzíku, můj názor je, že bys s sebou prut brát neměl, je to nepraktické, může se stát, že ho zapomeneš ve vlaku. Ale pokud vyhodnotíš, že si ho s sebou vzít chceš, tak dobrá, je to na tobě, ale následky si poneseš sám.“ Jinak v pohodě, je vidět, že matka dítě přijímá, miluje a zajímá se o něj.
Otec?
Otec se vrátí až na konci týdne nebo o víkendu, proto Honzíka nemůže doprovodit k babičce a dědečkovi do Koníkovic. Honzík si na něj za celou dobu ani nevzpomene, vztah nula nula nic. To je blbě. Ve věku cca 6 let už by tam něco být mělo. Aspoň že při příjezdu maminka Honzíka ubezpečila, že tátovi se po něm taky stýská. Ale ono je to stejně jedno, doba otců je dávno pasé, dnes stačí jakýkoliv počet rodičů jakýchkoliv tři sta dvaceti pohlaví.
Prohřešky prarodičů
Postavy babičky a dědečka nebudeme rozebírat zvlášť, neb ti dva napáchali spoustu škod na Honzíkově nevinné dětské duši společným úsilím. Vyjmenujeme si některé hrubé nedostatky.
Babička se vyptává Honzíka, co jí dovezl za dárek. Vzhledem k tomu, že ve svém chudém kufru, který beztak skoro nechal ve vlaku, veze tak maximálně košili, kalhoty a kapesník, je od ní víc než troufalé ještě po něm něco pochtívat. Tato osoba si titul babička snad vůbec nezaslouží. Tady ale děs a hrůza nekončí. Honzík jí tedy dá svou kuličku, kterou mu vrátí až za nějaký čas, i když babička jistě ví, že je to jediná hračka, kterou si ten chudák kluk přivezl. Navíc nevidíme, že by prarodiče kvůli Honzíkovi rozbili prasátka a vykoupili hračkářství.
Babička s dědečkem nechali chlapce spát na druhé straně chalupy, navíc mu nedovolili ani kocoura, ani psa. Prý: Když už jsi tak velký, nebudeme se tahat s postelí, budeš spát sám. Tohle je prostě jasný budoucí případ pro psychoterapeuta. Chudák Honzík teď sedí v nějakém křesle a vzpomíná si na děs, který ho v tom temném pokoji popadal. Vůbec nechápu, proč mu nenabídli spát mezi nimi v posteli. Dnešní děti mají spát s rodiči, případně prarodiči, v posteli, dokud se neodstěhují z domu. Minimálně.
Honzík má pocit, že se nesmí bát. Za tento vzor jistě můžou předpotopní prarodiče, možná i rodiče. Přitom právě z chlapečků, kterým nebylo dovoleno brečet a bát se, rostou ty největší trosky. Na to pozor!
Nezájem. Je vidět veliký nezájem ze strany obou prarodičů. Dobře, jsou pracující, ale přesto nějaký program mimo návštěvu slepičárny, tahání kozy od silnice a pozorování prasete vymyslet jistě mohli. Dnešní babičky a dědečci naštěstí vědí, jak uctít vnoučata.
No, jak je vidět, pár desítek let stará literatura prostě nebude pro dnešní generaci dětí aktuální. Vydavatelé musí přijít s pohádkami a příběhy, kdy princezny zachraňují prince, Honza na draka nejde, protože se nebojí veřejně přiznat a zpracovat své strachy, a Sněhurce, která s trpaslíky vyrazí do práce, protože přece nebude naplňovat genderově rasistické stereotypy a sedět doma. Chce to brutální revoluci.
PS: je mi to fakt trapné, ale raději opět zakončím upozorněním, že píšu ironicky. Myslím si totiž, že klasické, tradiční příběhy mají ve vývoji dětí důležitou úlohu a byla by škoda, kdyby pomalu vymizely.
Tak co, vy máte rádi Honzíkovu cestu?
Re: S7, září 2020
Honzíkovu cestu jsem nemilovala. Možná proto, že jsme ji koktavě četli ve škole v době, ksy jsem chtěla číst něco jiného, protože jsem číst už dávno uměla. Z těch začátečnických knížek jsem měla radši Vítka, Vítek na výletě, Vítek zase doma...
