Vlastně nic nenasvědčovalo tomu, že by se nějaká katastrofa měla konat, ale jako dvě rovnoběžky protnou se v nekonečnu... Drobečky ingrediencí již počínaly se sypat do soukolí osudu, aby jej v tom správném okamžiku zahltily a způsobily výbuch. Od včírka mám pocit, že přesně vím, jak to vypadalo, když bouchla Krakatou!
Vše začalo malou mrzutostí, že vepřové nudličky, ze kterých jsem si hodlala uklohnit chutný oběd jaksi zaváněly víc, než mé čivy byly ochotny tolerovat. Dala jsem je automaticky ke kontrole Evelínovi, ten jako vždycky pohlédl na mě naprosto nechápavě: "Co ti na tom, prosimtě, jako vadí" a pustil se do jídla.
Dumajíc, co jako k obědu místo těch nudliček, neuvědomila jsem, že nudliček je cca 20dkg. Evelín, zřejmě v obavě, že by nudličky zasmrádly ještě víc, je pro jistotu zblajznul všechny. A přežral se. Kocouří teřich dmul se prostorem a Evelín se pomalu a funivě sunul za mnou k mému psacímu stolu, neboť po dobrém obědě nelze odbýt i následnou toaletu. Vysápal se na stůl, usadil vedle klábosnice a pustil se do díla. Díky přežrání šlo mu to o trochu pomaleji než jindy, přemety a kotrmelce vynechal, ale jelikož má natrénováno, závažnější problémy se nevyskytly.
Ovšem jen do chvíle, než bylo nutno ošetřit i ten nadmutý teřich. Evelín se na to hodlal pohodlně roznožmo usadit, když v tom přišla zrada. Vzdutý pupek jaksi způsobil změnu těžitě, Evelín to nevychytal, převrh se, skácel a padnul na záda mezi moje hrnky, sklenice, dózy, tácky a ticíce jiných veledůležitých věcí, které nutno mít na stole po ruce.
A příšerně se lek! Pokusil se zvednout, ale ten zatracenej teřich ho tlačil k podložce. Evelína, zašprajcovaného mezi popelníkem a dózou na cigarety, sklátila panika a v domnění, že už se nikdy nepostaví na nohy, začal zoufale mlátit kolem sebe, snažil se něčeho zachytit, ale všechno mu ujíždělo pod packama. Kolem nosu mi prosvištěl keramický pohárek na mléko, hrnek na kafe se převrátil, aby porazil dózu na cigarety, popelník přistál převrácený v klávesnici, vázička s tužkama přeskočila myš a kutálejíc se stolem trousila svůj obsah mezi cigarety a louže od kafe, miska zvaná "tisíc blbostí" jako lávový popel pak zasypala ten obraz naprosté apokalypsy a mezi tím se míhalo asi 50 zdivočelých kocouřích pracek.
Pokud snad se někdo v tomto okamžiku chce otázat, proč jsem okamžitě nezasáhla, tak ho důtklivě varuji, aby se tázat ani nepokoušel! Vše se totiž odehrálo během těch třiceti vteřin, kdy jsem se nejdřív snažila vůbec pochopit, proč sebou ten bláznivej kocour tak mrská? Snažila jsem se zasáhnout, ale okamžitě mi propíchnul ruku drápem, takže jsem prostě nekompromisně uchopila kočičí zátylek a hbitě ho odhodila k almaře.
Evelín dopadl na všechny čtyři, nechápavě se rozhlédl kolem, načež usoudil, že pro dnešek už toho bylo dost. Sjel mne kritickým pohledem, že jako dneska nějak moc vyvádim a odkráčel na gauč, aby se z toho leknutí vyspal.
Pro úplnost dodávám, že hrnek na kafe to řízením osudu přežil a sklenici na pití jsem našla pod psacím stolem, zapadlou za starým počítadlem. Jak se tam dostala mi není jasné, neboť jsem ji viděla vzlétnout ze stolu, po té to musela vzít kolem židle zatáčkou pod stůl, vyhnout se trnoži a mým nohám a křachnout za to PC. Proč si s tím rozbitím dala tolik práce, nechápu.
A poučení
Nepřežírejte se, změní se vám těžiště! 
.Nicméně, co se týká mého těžiště, vypadá, že se přežírám celý život a určitě by se při dalším přežírání (což nedělám) nezměnilo 
.Sedím si totiž na něm... 
, což se ještě dá ustát. A fakt jsem čekala, že v okamžiku, kdy si Evelínek začal pucovat bříško, nevydržely ten nápor jeho svěrače a on ti obsah vyklopil (vrchem či spodem) do počítače - no uznej, že to by byla daleko větší katastrofa 
