Když jsme se stěhovali z Čech na Moravu, přivezli jsme si s sebou tři kocoury - Fištíka, Tygříka a Čandara. O Fištíka, kocoura domácího, jsme přišli krátce po přestěhování shodou neblahých událostí, ale podle mého hlavně vinou úředníka provádějícího odhad domu pro prodávající paní - kvůli dani z prodeje. Nedbal na moji prosbu, ať neotvírá dveře, že je otevřu sama a chytím si kocourka. Nepočkal, otevřel dveře, Fištík vyběhl ven, dostal se mezi psy a ti ho prohnali. Žádný ho nekousl, ale stres z cesty, z nového prostředí a z honičky, byť kratinké, vykonal své. Než se mi podařilo zjistit kontakt na veterináře, už Fištík nedýchal. Spí pod ořechem...
Bráškové Tygřík s Čandarem v domě být nechtěli. Obsadili půdu, chodili se najíst do komory a chodili s námi na večerní venčení. Zajímavý pohled: dva lidé, dvě psice a dva kocouři, černý Čandar a bílomourovatý Tygřík. Vesnice jsme malá, večer po deváté hodině je tu auto výjimečný úkaz, takže vše probíhalo bez problémů. Tygřík se časem odstěhoval k sousedům - jestli se nepohodl s bráchou nebo tam podávali lepší krmi, nevím. A Čandar se začal toulat. Do komory na jídlo chodil, ale někdy jsme ho neviděli týden, někdy dva, jindy byl celý měsíc každý den "na značce" a čekal na venčení.
Pak se k nám dostali dva noví mňoukálci, Mikeš a Bobeš, ti se vám představili sami
. Bylo rozhodnuto, že zůstanou výhradně domácí, jenže v době, kdy jsem byla poprvé v nemocnici, jaro zavolalo a kluci si vynutili vycházky - prostě zdrhali jak mohli. Čandar se v té době přestal toulat, mlaďochy honil, ale k domu 
. Netrvalo dlouho a všichni tři dospěli k určitému klidu v soužití - nekamarádili se, ale neprali se, nehonili se... a začalo nové období večerního venčení: dva lidé, dvě psice a tři kocouři - jeden černý s bílými doplňky a dva černí. Čandara a Mikeše jsem rozeznávala jen podle délky. Zažili jsme spoustu legrace, když mňoukavci hravě doráželi na štěkavé "tety", ty je myly jazykem... Trvalo to asi rok.Pak přišel ten osudný nedělní večer v půli loňského června.
Pěkně jsme se společně prošli, bylo hezky. Už jsme byli téměř u domu, když se proti nám objevilo auto - jediné za celou dobu procházky. Zůstali jsme stát na kraji silnice, jen jeden černý stín se rozběhl na druhou stranu. Přímo pod kola. Jen sebou zaškubal a zůstal ležet bez hnutí. Ve tmě nebylo poznat, jestli to byl Mikeš nebo Čandar. Druzí dva kocouři pochopitelně zmizeli. Uložili jsme chlupáčka zatím na hromádku uschlé trávy na zahradě, abychom ho mohli ráno zakopat. V noci pak otevřeným oknem přišli domů Mikeš s Bobešem, takže jsme se konečně dozvěděli jméno toho kaskadéra.
Ve mně se však něco zlomilo a odmítla jsem chodit večer se psy ven (přes den se kocouři k procházce nepřidávali). Pohled na škubající se černé tělíčko mi nešel z mysli a nedokázala jsem o tom s nikým mluvit ani psát. Psicím musel večer stačit dvorek. Pak přišla moje druhá operace a opět pro mne byl pohyb venku velmi obtížný, takže večerní procházky opět odpadly, jen jsme sedali s holkami na lavičce před domem.
Poté, co jsem se trochu víc "rozchodila", začali jsme zas chodit ven, ale bez kočičího doprovodu. Vždy po našem odchodu se z domu ozývalo rozhořčené mňoukání: "Zas si jdou sami na procházku a já ne!"
Proč ale píšu dosud o kocourech a v titulku se mluví o kočce? Vysvětlím.
Koncem března se u nás před domem začala objevovat bílá kočička s černými "kolečky". Vždy s chutí posnídala a povečeřela s Mikešem a postupně začala být přítulná. Patří do domu téměř naproti nám, kde mají několik kočkomňouků, ale tráví hodně času u nás. Ptala jsem se paní, jestli je jejich, potvrdila, že ano, a řekla mi, že kočička se hodně držela jejich černého kocoura, který nedávno odešel za Duhový most. Dodala, že teď se malá hodně bojí jejich zrzka, který jí ubližuje, a snad proto se tolik skamarádila s naším Mikešem. Nejdřív utíkala, jen se otevřely dveře, pak se opatrně blížila, každý den víc a koncem dubna se už nejen nechala vzít do náruče, ale sama mi začala skákat do klína, když jsem si na chvíli sedla na lavičku.
A tento týden sbližování pokročilo dál
, ale pro mne nemile. Před večerní procházkou jsem opět Mikeše zavřela v domě a vyrazili jsme. Jenže kočička s námi. Poprvé. Do té doby vždycky utekla, když jsme vyšli. Tentokrát se držela pořád blízko nás, ale ne při kraji cesty nebo na trávnících u domů, ale uprostřed silnice. Procházku jsme toho večera zkrátili.Další večer už čekala v pohotovosti. Mikeše jsem zavřela a pak jsem chytila i ji a zavřela k Mikešovi. Po návratu jsem sice musela vyslechnout dvojí rozzlobené výčitky, ale měla jsem jistotu, že mňoukavce v domě nic nepřejede. Od onoho večera se ale kočička chytit nedá. Tedy večer - přes den je za pomazlení vděčná. Včera a předevčírem jsme to vyřešili tím, že Mikeš zůstal doma a kočička dostala do misky trochu kočičího krmení, ale stejně jsem neměla klid a pořád se rozhlížela, jestli náhodou není někde blízko.
Držte mi prosím palec, ať se mi daří zabránit kočičónům, aby chodili večer s námi. Už víckrát nechci zažít tu bezmoc.
A bylo by jí škoda.
Nemám pravdu?
http://kolmapusi.rajce.idnes.cz/2014-03-10_kocicka" onclick="window.open(this.href);return false;
a zdá se mi, že tam vidím i ofinku, podobně jako má Maceška 
... mělas ho chvíli nechat zkoumat chodbu, rohožky u dveří a tak... on by nikam neletěl, určitě 
