15.5.2014 Půůůůdl je praštenej. Definitivně.

[ri]

Kdo u nás byl, ví, že jsme poslední dům v ulici. Cesta, která k nám vede, je jen stěží asfaltová a frekventovaná už vůbec ne. Někdy tu jezdí modrá poštovní felicie, někdy traktor na pole. Máme to blízko, psi jen vyběhnou ze dveří a zahnou za keř. Za ten keř není od branky vidět.
Každé ráno si připnu na rozdvojené vodítko oba dalmatiny a pudlík jde volně. Teda jde. Vyletí jako špunt z branky a štěkáním nás popohání, ať už jsme na polňačce. Zkontroluju, jestli v dohledu nejsou zajíci nebo srnky a psy vypouštím.
Ten den foukal ostrý vítr. Pral se se mnou o branku, tak jsem se otočila, abych správně zastrčila západku. Když jsem se obracela zpátky, zahlédla jsem šedý stín. Ze strany od pole vyjela stříbrná oktávka. Pudlík Bony právě dokončila štěkací kolečko a s hlavou otočenou k nám vyrazila dopředu.
Rovnou pod auto.
Viděla jsem, jak šedé tělíčko zarolovalo pod autem. Oktávka zastavila na metru. Strnule jsem zírala na řidiče, který se také vzpamatovával z prvotního šoku.
Vtom se mezi předním kolem a blatníkem objevil čumák. Bony se rvala zpod auta tou nejhloupější škvírou. A ječela jak zavalenej horník. „Jen ať se teď nerozjede …“, přála jsem si, ale to už se dveře od škodovky otevíraly.
„Já ji neviděl …“, volal na mě pán.
Mě bylo jasné, že jí ani vidět nemohl. „Omlouvám se, ona mi vyběhla …“ Na víc jsem se nezmohla.
Teď už i pán viděl, že Bony přiběhla ke mně. Schovala se mi za nohavice a ošklivě na auto zahlížela.
Prohlédla jsem ji zběžně a projela rukou po kožichu. Žádná krev, žádné srdceryvné ječení, a že zrovna ječet, Bony umí.
„Nestalo se jí nic?“ Ptal se znovu pán. „Já jí neviděl …“
„Nevypadá to.“ Řekla jsem pánovi, protože jsem fakt nic neobjevila. „Vnitřní zranění …“, hlodalo ve mně „…vnitřní zranění. To neuvidíš…“
Ještě několikrát jsme se vzájemně omluvili a pán se škodovkou odjel.
Pokračovali jsme na polňačku. Bony hopsala přes trávu. Zdálo se mi, že se pohybuje trochu obezřetně, ale přičítala jsem to otřesu.
Doma jsem jí pak pečlivě prohmatala kosti i hřbet. Bony ani necekla. Ochotně si nechala prohlídnout bříško, pak využila nečekané výhody, že může trávit den na polštáři, stočila se a usnula. Myslela jsem, že klid jí prospěje, ale kdykoli jsem se hnula, chodila za mnou jako stín. Chodila pomalu, divně se tvářila. Pořád se olizovala, ale nechtěla pít.
V poledne jsem měla pocit, že divně cuká hlavou. Nemohla jsem ji v tom okamžiku naložit do auta a jet k veterináři, tak jsem tam seděla a přemýšlela, co by tak asi mohli udělat s tím občasným tikem. CT hlavy? Nějakou punkci? Prášky na uklidnění? Bony spala a já se nervovala.
Nakonec se probudila, a že půjdeme ven.
Uvázala jsem dalmatiny na dvojité vodítko, otevřela branku a ….
„STŮJ!“ zařvala jsem na Bonďu, která se vrhla vpřed. Zastavila se, a tázavě se otočila. Pak vykročila na cestu přece jen opatrněji. Nic tam nejelo. Nikdy nic nejede.
Během dvou dnů Bony opustila opatrnou chůzi a zase lítá s Ronym jako šílená, ve snaze dopadnout v řepce nějakého zajíce. Asi měla zase kliku.
A jaké z toho všeho plyne poučení?
Hned dvě.
Jednak: Na čarodějnice jezdí po polích oktávky.
A za druhé: Pod oktávku se půůůůdl vejde!

[jakkel]

Přikládám fotku z poslední doby


proklikávací

[sharka.68]

už jsem se bála, že by Tě to CT hlavy nenapůůůůdlo.. ale co Tvé nervy?

[lenkablum]

Tuto zkušenost mám, ale dopadla špatně.
Před lety jsme měli štěndo jezevčíka, extrémně důvěřivé a mazlivé. To jsme bydleli ještě v paneláku vě městě, před ním silnice, docela frekventovaná, před panelákem kus zeleně, kde se chodilo na volno venčit. To odpoledne venčil manžel, štěndo (4 měsíce) si čmuchalo a koukalo kolem a naproti přes cestu z autobusové zastávky se ozvalo: "ty jsi krássnýý pejsánek" - no a bylo to.
Štěndo vystřelilo přes cestu, muž dostatečně rychle nezareagoval aby po něm skočil - povely ještě neumělo, - a bylo to.. Prcek vletěl přímo pod auto. Bohužel už se nedalo nic dělat, bylo na místě mrtvé.. :brecim
Byla to smutná zkušenost. Od té doby jsme stále psí, ale na auta a myslivce si dáváme majzla! Ale i tak to je někdy "o hubu"...

[Rpuť]

Aaaaž jsem se klepala! Uf!
Měla jsem období, kdy jsem nemohla projíždět vesnicí - kdyby tam byl jedinej čokl, tak mi pod to auto skočil. Nepřejela jsem žádného, ale bylo to "vo fous"!
Celou serii zakončil vořech, evidentně pevně rozhodnutý, že ho přejedu, ať dělám, co dělám.

Jedu si takhle vesnicí, blížím se k mostku přes potok, když v tom babka s kosou a vořechem. Taková hubená byla a tlapkala si to přes silnici s voříškem v patách. Preventivně jsem zpomalila, oči na šťopkách. Babka-smrtka přešla, voříšek taky a já si odfoukla.
A v tom mi tam skočil! Strhla jsem volant doleva, pomatené psisko skočilo taky doleva. Uhnula jsem ještě víc, pséko taky. Hamstla jsem na brzdy, prošlápla podlahu, trhla volantem, bavorák prudce hodil zadkem a já zavřela oči.
Chvíli bylo ticho. "Je tam?", zeptala jsem se. "Ne, stihnul uskočit", dostalo se mi odpovědi.
Vydechla jsem, otevřela postupně oči a pokusila jsem se s těma rozklepanejma kolenama vystoupit. Otevřela jsem dveře a kolena se mi podlomila definitivně. Stála jsem asi 5cm od potoka..... UFFFUF!

[Xerxová]

plácni jí pohlavek za mě - takhle lekat lidi. Důra mrňavá. Měla kliku, obrovskou kliku... Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Že je tak skladná, že se vešla...

[lenkablum]

Ne každý pejsek je takové potrhlo. Včera jsem viděla zlatého retrívra, jak si klidně sám vykračuje po zebře na nejrušnější křižovatce města. Kdyby šel jen po jedné, ale přešel si dvě zebry- aby se dostal, kam zcela nutně potřeboval Všichni v autech koukali jak puci a rozhodně vyvolal úsměv a obdiv.

[Rpuť]

OT - takovej hezkej tip
http://www.4home.cz/samolepici_dekorace ... nova_boure" onclick="window.open(this.href);return false;

[ri]

ale co Tvé nervy?

No co by? Třetí den jsem je vytáhla z kýblu a vrátila na místo

[Pavla Botkova]

ty jo Bonynka takový hazardér!! jsem ráda, že je v pořádku holka pudlíčí

kerrýci mají 100% 3 povely, na, pocem jede auto - to fakt doběhnou pokud nejsou v blízkosti a pokud jsou tak se staví na kraj cesty a jasan, že štěkej ten používám výjimečně páč pak už nejdou vypnout

[Inka]

Mému obdivovanému půdlovi řekni, že je pěkný poděs. Nechtěla bych to zažít

[Dede]

Milá ri, tohle je noční můra pánečků jakéhokoliv volně běhajícího tvora - v případě půůdlodlaka naštěstí s dobrým koncem, brr. Naprosto chápu, že tvé nervy musely v kýblu zůstat celé tři dny - dřív by se zpátky určitě nevešly!

[Renie]

Na jednu věc jsem hrdá, že naši kavalíři nezemřeli ani utonutím, ani přejetím autem. Ale bylo to o tom, být permanentně ve střehu. Za celý svůj život 11 a 13 let nepochopili, že by měli blížícímu se autu uhnout z cesty. Byli schopni stát uprostřed silnice a zírat na něj s vrtěním ocásku. Jednou jsme šli s nimi se sestrou do města kolem docela rušné silnice. Vyfasovala jednoho psa na vodítku s příkazem hlídat. V jednom místě, kde je zúžený chodník, jsme musely jít za sebou a když jsem se po ní ohlédla, málem mě trefil šlak – pejsánka sice hezky vedla, dokonce mu i zkrátila vodítko, ale přesto se tento nalézal uprostřed jízdního pruhu vozovky a ještě v zatáčce.

Jsem ráda, že pudlík přežil a dokonce si z toho vzal poučení. To naši nikdy. Ale alespoň jsem je u některých míst naučila na povel počkat až je dojdu a zavelím opět k pokračování v chůzi. Docela to fungovalo.

[Lída]

Fuj, to jsem se bála! Dopadlo to naštěstí dobře, ale andělíček strážníček (tvůj i půůůdla) měl asi plný ruce práce . Holky opatrujte se a už žádný nerváky!

[Pavča]

Ufff Ale hlavně že všichni psí andělíčci strážníčci na to dohlídli.

Já vidím podobnou situaci před sebou ještě dneska, a to může být už dobrých 15 let zpátky: pes kus přede mnou, silnička s provozem jedno auto za hodinu, které proti nám právě přijíždí. Velím "na stranu", což obvykle funguje. Pes na kraji je, ale bůhvíproč má potřebu udělat ještě jeden, dva, tři kroky zpátky do silnice, tak na něj zařvu, bohužel mi z pusy vyletí hromové "zůstaň". A on poslechne. Řidič zelené feldy brzdí jak o život a zastavuje asi tak centimetr před zkamenělým psem.
Klepala jsem se celou cestu domů a dodnes mi to na tom místě naskočí.