Ono by to chtělo odborníka, což já rozhodně nejsem, takže to bude pouze názor trochu poučeného laika.
Všechno kolem vnímání druhých lidí se v podstatě odvíjí od toho, že člověk je od počátků programován na vnímání jen několika jedinců. V kterémsi odborném článku jsem četla, že je to tak do stovky. Tisíce a tisíce let žili lidé v pospolitostech, které prostě víc členů neměly a ke všem tedy mohl mít člověk nějaký osobní vztah a samozřejmě tedy i jednal jinak.
Od agrární revoluce ve 13.století ovšem počet lidí stoupá a člověk ve vnímání začal uplatňovat selekci, protože to množství informací by prostě nezvládl. Kdyby měl na Václaváku vnímat každou jednotlivou osobu, tak se zblázní. S nástupem internetu je to ještě horší.
A tak vnímáme "modely" (nejjednodušší je, že "šaty dělaj člověka") a vidíme, co si myslíme, že vidíme a nikoliv sktečnost, protože náš mozek si viděné přizpůsobí zažitému modelu.
Budete si lámat hlavu, odkud je vám ten chlappovědomý a pak zjistíte, že je to trafikant, ke kterému si už dva roky chodíte každý den pro cigarety a normálně s ním klábosíte. Ale máte ho tak pevně spojeného s tou trafikou,že na druhém konci města ho nepoznáte.
Stejně jako třeba slečnu z recepce, kterou denně vídáte v uniformě. Za rohem v sámošce a v minisukni budete přísahat, že jste ji v životě neviděli.
Nedávno dělali podobný průzkum v Americe. Na téma "Koukejte, jak jsou lidi blbí, nepoznaj vlastního strejčka!" Fígl byl v tom, že strýčka oblékli za bezdomovce a vůbec jim nedošlo, že nebyl nejmenší důvod, aby příbuzní očekávali na druhém konci města vlastního strýčka sedícího na rohu na zemi a špinavého jako prase. Byl to prostě bezdomovec, kterého nevnímali.
Nemám ráda podobné průzkumy, protože to vypovídá o čemsi úplně jiném. Na tom videu, co Beda uvedla je to naipak důkaz sociálního chování - slušný člověk je v nouzi, musíme mu pomoci - co lepšího si přát.
Jiný je ovšem náš vztah k bezdomovcům, které "v globálu"vnímáme, jako potenciálně nebezpečné a za pozornost nestojící.
A na závěr si ještě dovolím pro ilustraci dovolím uvést své dvě vlastní zkušenosti z opačných konců spektra.
Dnes už tolik ne, ale mezi 15 a 50 rokem jsme si byly podobné s anglickou princeznou Annou, jak vejce vejci. V Čechách jsem s tím potíže neměla, neb ji tu skoro nikdo nezná, ale na západě to bylo horší. A pak jsem jednou přišla do hospody poblíž Garmisch-Partenkirchenu, kde se podobné celebrity vyskytují. A byl malér!
Co na tom, že nikdo z nás nebyl oblečen draze, či snad exkluzivně, že Anka nosí drdol a já krátké vlasy, že jsme všichni mluvili německy - prostě to všichni v hospodě věděli "JO, JE TO VONA!"
Když to došlo tak daleko, že se mi klaněli lidi, co šli okolo stolu, normálně jsem zbaběle zdrhla!
Když mě teď koncem dubna odvezli do špitálu, nebylo mi už od rána valně, ale nebylo to tak hrozné. Netušíc, co přijde, pojala jsem úmysl přesadit pár kytek a oděla se za tím účelem do pracovního oděvu, t.j. starého trika, svetru a tepláků, co nosím na zahradu. Konstatovala jsem, že zahradnické zbytky jsou již patrné a chtělo by to vyprat, ale že pro tu chvíli to ještě vydrží a pak hodím do pračky. No nestihla jsem.
Kolaps, houkačka špitál. Kdybych věděla, co bude následovat, oděla jsem ráno róbu o Diora.
Zle mi bylo jak psovi a ty bláznivé ženské mě tahaly po sprše, drbaly jak o život a vlasy myly důkladně jakýmsi sajrajtem, i když jsem přísahala, že jsem si tu hlavu myla předevčírem. Ony by ly ve skutečnosti velmi hodné, ale co kdyby vši, že ano...
- docela jsem se řezala smíchy 
- jasně že bych přísahala, že já bych to tak NEDĚLALA 
