Bohužel kočiček podle silnic jsem viděla spousty, je to strašně smutná daň za jejich svobodu. Jenže některým to prostě nevymluvíš. Naše kočičky ale takto žily svobodně vždy na chalupě celé své životy a dožily se 13 a 15 let. Fakt je, že nejsme na hlavním tahu, to by ven nemohly. Navíc i tam jeden mladý kocourek asi před rokem zahynul, vyběhl si o kousek dál na křižovatku.Karolína píše:Šárko, to mi povídej!
Nedávno jsem ze silnice sbírala překrásnou tříbarevnou dlouhosrstou kočičku, už nebylo pomoci, aspoň jsem jí uložila do trávy vedle a hodinu jsem bulela v autě, pak jsem zrudlé oči a poškozený mejkap omlouvala jarní alergií a "zapíchla" to po další zakázce, protože jsem nebyla schopná dál řídit.
Když naše kočičky byly v domečku, nedalo se jim vymluvit, že by neměly chodit ven. V Praze kupodivu akceptovaly, že tam se ven nechodí, ale v domečku ani náhodou, zbořily by dům. Je to má můra, aby se Amálka nepustila ze zahrady za plot, většinou je v Praze, ale v domečku ji také pouštím, přitom u ní se bojím o to více, že je vesnicí absolutně netknutá a venku se pohybovat prostě neumí. Holt máma kočka ji to nemohla naučit. Přece jsen je rozdíl, zda kotě vyrostlo u zkušené kočky, která znala život venku, nebo ne. Jediná klika je, že se Amálka bojí tak, že se téměř nehne od domu. Dokonce teď byla tři dny na chalupě jen s mámou a vyloženě zůstávala jen u vchodových dveří a snad jednou se šla podívat po zahradě. Když tam jsem já, je mnohem odvážnější, ví, že jí kryju záda. Jo a vloni jsem na služebce viděla v poli černého kocoura. Ohromně si to tam užíval, pátral si po nějakých myších a bylo mu fajn. Tak doufám, že je pořád v pohodě.
