BART
BART
příspěvek pro ty,kdo uvažují o pejskovi z útulku
Ahoj,
Dovolte, abych se představil: Jmenuji se Bárt a jsem rasy dosti neurčité.Tak trochu retrívr,trochu ohař,možná chrt, zkrátka,kříženeček každým coulem.Nejsem úplně typický útulkáč. Našli mě ,jako malé štěně 16.1.2013 na silnici u Smečna a usoudili,že jsem asi nevhodný vánoční dárek a ten, kdo mě nechtěl, mě asi vyhodil z auta.Já si to naštěstí moc nepamatuju a auta mám docela rád Odvezli mě do útulku Naděje ve Pcherách,kde jsem strávil asi pět mrazivých dnů a nocí ve společnosti kamaráda Čuka,taktéž neidefikovatelného plemene.
Bylo mi zima a mooc jsem toužil po teplém pelíšku,ale hlavně po lidské smečce, která by mě měla ráda.
Seděl jsem takhle jedno mrazivé odpoledne na boudě a vyhlížel,kdy že už si pro mě přijdou,když se to stalo.Uviděl jsem ji a hned jsem věděl,že je to moje maminka.Myslím,že to samé věděla i ona, jakmile mě uviděla(byl jsem totiž děsně roztomilej
Moje maminka zrovna prožívala moc smutné období.Umřela jí moje starší sestřička Maggie,fenka ESP,prý byla moc krásná a chytrá.A taky hodná(to já jsem někdy taky,ale občas to nevyjde).Maminka byla zoufalá,a tak jí kamarádka přemluvila,aby s ní jela do útulku venčit pejsky,že aspoň přijde na jiné myšlenky.
Hned jak zastavila u mého kotce,věděl jsem, že si mě vezme.Věděly to taky všechny ty tety,co tam zrovna pomáhaly a přemlouvaly mamku co mohly.Ona chudák vůbec nechtěla psa a už vůbec ne křížence.Ale jak říká naše babí:Odřikaného chleba největší krajíc…..Maminka nakonec odjela domů beze mě.Bála se, co by tomu řekl tatínek a bráchové,kdyby se zjevila doma se psem.Jenže když přijela,pořád o mě mluvila a hlavně myslela na to, jaká je zima a já,takový prcek mrznu v boudě.Zima byla,ale mě hřála vidina teplého pelíšku,protože,lidi, já to věděl, že mě tam nenechá,my psi, máme totiž instinkt, který jste vy, dávno ztratili.A opravdu,druhý den tam byli i s taťkou a ODVEZLI si mě domů! Moje antre doma bylo jak jinak než velkolepé:Nejdřív jsem prohnal po dvoře kočku,potom jsem jako raketa prosvištěl domem, abych přistál na pelíšku po Maggie,který jsem tímto přijal za vlastní.Bráchové přinesli z garáže krabici plyšáků a já si v ní hned vybral jednu krásnou husičku,která mi vydržela mimochodem asi týden.Nejdřív jsem jí ukousl oči pak nohy,pak křídla a nakonec jsem ji vykuchal.Maminka se na mě zlobila,ale já fakt myslel, že je na hraní…Postupně mi přestali plyšáky dávat, protože jsem se v jejich likvidaci neuvěřitelně zlepšoval.Přišla se na mě podívat babička a přivezla mooc dobrý koláčky,tak jsem si jeden vzal.No to byla mela, moc se na mě zlobili,ale oni mi neřekli,že nejsou pro mě no vážně.
Taky mi neřekli, že si nesmím půjčit na hraní jejich boty.A já se moc nudil,a vybral jsem si ty nejhezčí,měly kožišinku,tak jsem ji malinko,ale fakt malinko ožužlal.Nevím, proč tak vyváděli.Od té doby přede mnou boty schovávají.
Nedávno zaplatil tatínek popelnici.Přišel domů a na popelnici nalepil takovou krásnou červenou samolepku.Jenže ona tam před tím nebyla a já si myslel,že tam nepatří.Tak jsem ji sundal.Dalo to fušku,a dal jsem si záležet,aby nezůstal na popelnici ani malinký kousíček.A to jsem asi neměl dělat.Tatínek zuřil,a křičel na maminku,když se smála, že si to má na ten úřad jít vyřídit sama.
Maminka usoudila, že jsem divoch a potřebuju se vyřádit,abych neničil domácnost.A začala se mnou chodit na agility.No popravdě první lekce to vypadalo všelijak,nějak mě ty tunely neuchvátily,to prohnat kočku po dvoře se mi zdálo lepší.Nebo zajíce na poli,páni jak já umím běžet, to byste čubrněli.
Ale maminka se nevzdala a využila mé lásky k přetahování a začala mě učit běhat za hračkou. To se mi líbí. A tak se ze mě pomalu stává pes agiliťák.
Taky jsme začali chodit na Canisterapii.Maminka zpočátku myslela,že s takovým divochem navštěvovat nemocné by byla nehorázná drzost,ale já se jí snažím dokázat,že to zvládnu,jednou mě vzali k dětem do školky,lidičky, to bylo báječný,ty děti, já je žeru(teda mám je rád)hráli jsme na schovku a to mě mooc bavilo, vždycky, když jsem někoho našel,dostal jsem piškot.Moc jsem se snažil,aby mě tam vzali příště zas..
No tak to by bylo asi tak všechno,jsem prostě takový univerzální kříženeček, Bárt pro každý případ.A jsem moc rád,že mám domov a smečku.Chtěl bych tímto orodovat za všechny mé kamarády, kteří takové štěstí neměli,lidi nebojte se toho a vezměte si pejska z útulku,on vám to vrátí HAF
Ahoj,
Dovolte, abych se představil: Jmenuji se Bárt a jsem rasy dosti neurčité.Tak trochu retrívr,trochu ohař,možná chrt, zkrátka,kříženeček každým coulem.Nejsem úplně typický útulkáč. Našli mě ,jako malé štěně 16.1.2013 na silnici u Smečna a usoudili,že jsem asi nevhodný vánoční dárek a ten, kdo mě nechtěl, mě asi vyhodil z auta.Já si to naštěstí moc nepamatuju a auta mám docela rád Odvezli mě do útulku Naděje ve Pcherách,kde jsem strávil asi pět mrazivých dnů a nocí ve společnosti kamaráda Čuka,taktéž neidefikovatelného plemene.
Bylo mi zima a mooc jsem toužil po teplém pelíšku,ale hlavně po lidské smečce, která by mě měla ráda.
Seděl jsem takhle jedno mrazivé odpoledne na boudě a vyhlížel,kdy že už si pro mě přijdou,když se to stalo.Uviděl jsem ji a hned jsem věděl,že je to moje maminka.Myslím,že to samé věděla i ona, jakmile mě uviděla(byl jsem totiž děsně roztomilej
Moje maminka zrovna prožívala moc smutné období.Umřela jí moje starší sestřička Maggie,fenka ESP,prý byla moc krásná a chytrá.A taky hodná(to já jsem někdy taky,ale občas to nevyjde).Maminka byla zoufalá,a tak jí kamarádka přemluvila,aby s ní jela do útulku venčit pejsky,že aspoň přijde na jiné myšlenky.
Hned jak zastavila u mého kotce,věděl jsem, že si mě vezme.Věděly to taky všechny ty tety,co tam zrovna pomáhaly a přemlouvaly mamku co mohly.Ona chudák vůbec nechtěla psa a už vůbec ne křížence.Ale jak říká naše babí:Odřikaného chleba největší krajíc…..Maminka nakonec odjela domů beze mě.Bála se, co by tomu řekl tatínek a bráchové,kdyby se zjevila doma se psem.Jenže když přijela,pořád o mě mluvila a hlavně myslela na to, jaká je zima a já,takový prcek mrznu v boudě.Zima byla,ale mě hřála vidina teplého pelíšku,protože,lidi, já to věděl, že mě tam nenechá,my psi, máme totiž instinkt, který jste vy, dávno ztratili.A opravdu,druhý den tam byli i s taťkou a ODVEZLI si mě domů! Moje antre doma bylo jak jinak než velkolepé:Nejdřív jsem prohnal po dvoře kočku,potom jsem jako raketa prosvištěl domem, abych přistál na pelíšku po Maggie,který jsem tímto přijal za vlastní.Bráchové přinesli z garáže krabici plyšáků a já si v ní hned vybral jednu krásnou husičku,která mi vydržela mimochodem asi týden.Nejdřív jsem jí ukousl oči pak nohy,pak křídla a nakonec jsem ji vykuchal.Maminka se na mě zlobila,ale já fakt myslel, že je na hraní…Postupně mi přestali plyšáky dávat, protože jsem se v jejich likvidaci neuvěřitelně zlepšoval.Přišla se na mě podívat babička a přivezla mooc dobrý koláčky,tak jsem si jeden vzal.No to byla mela, moc se na mě zlobili,ale oni mi neřekli,že nejsou pro mě no vážně.
Taky mi neřekli, že si nesmím půjčit na hraní jejich boty.A já se moc nudil,a vybral jsem si ty nejhezčí,měly kožišinku,tak jsem ji malinko,ale fakt malinko ožužlal.Nevím, proč tak vyváděli.Od té doby přede mnou boty schovávají.
Nedávno zaplatil tatínek popelnici.Přišel domů a na popelnici nalepil takovou krásnou červenou samolepku.Jenže ona tam před tím nebyla a já si myslel,že tam nepatří.Tak jsem ji sundal.Dalo to fušku,a dal jsem si záležet,aby nezůstal na popelnici ani malinký kousíček.A to jsem asi neměl dělat.Tatínek zuřil,a křičel na maminku,když se smála, že si to má na ten úřad jít vyřídit sama.
Maminka usoudila, že jsem divoch a potřebuju se vyřádit,abych neničil domácnost.A začala se mnou chodit na agility.No popravdě první lekce to vypadalo všelijak,nějak mě ty tunely neuchvátily,to prohnat kočku po dvoře se mi zdálo lepší.Nebo zajíce na poli,páni jak já umím běžet, to byste čubrněli.
Ale maminka se nevzdala a využila mé lásky k přetahování a začala mě učit běhat za hračkou. To se mi líbí. A tak se ze mě pomalu stává pes agiliťák.
Taky jsme začali chodit na Canisterapii.Maminka zpočátku myslela,že s takovým divochem navštěvovat nemocné by byla nehorázná drzost,ale já se jí snažím dokázat,že to zvládnu,jednou mě vzali k dětem do školky,lidičky, to bylo báječný,ty děti, já je žeru(teda mám je rád)hráli jsme na schovku a to mě mooc bavilo, vždycky, když jsem někoho našel,dostal jsem piškot.Moc jsem se snažil,aby mě tam vzali příště zas..
No tak to by bylo asi tak všechno,jsem prostě takový univerzální kříženeček, Bárt pro každý případ.A jsem moc rád,že mám domov a smečku.Chtěl bych tímto orodovat za všechny mé kamarády, kteří takové štěstí neměli,lidi nebojte se toho a vezměte si pejska z útulku,on vám to vrátí HAF
- Karolína
- žabí královna/král
- Příspěvky: 3001
- Registrován: 30.05.2007 6:56:58 0
- Bydliště: HORNÍ MARŠOV
Re: BART
Bártíku Barte, to je krásné povídání.
Vždycky mě to pohladí na duši, když si někdo vezme pejska nebo kočičku z útulku.
A rošťárny, které provádíš, halt k tomu pejskovi štěníkovi patří. Musí si páníčci dávat větší pozor na své věci. Já taky všechno uklízím a domácnost je podřízená puberťačce Bělince.
Tak ať se ti stále dobře daří a jsi šťastný, veselý a hlavně zdravý pejsek.
A FOTEČKŮŮŮŮŮŮ, PROSÍM!
Vždycky mě to pohladí na duši, když si někdo vezme pejska nebo kočičku z útulku.
A rošťárny, které provádíš, halt k tomu pejskovi štěníkovi patří. Musí si páníčci dávat větší pozor na své věci. Já taky všechno uklízím a domácnost je podřízená puberťačce Bělince.
Tak ať se ti stále dobře daří a jsi šťastný, veselý a hlavně zdravý pejsek.
A FOTEČKŮŮŮŮŮŮ, PROSÍM!
Re: BART
To je jasné, že útulkáři jsou nejroztomilejší stvoření na světě. A váží si svojí nové rodiny.
Máme doma už 9 let kocourka Honáska z útulku, který oslavil nedávno 18 let. Brzy vyjde o něm článek na Zvířetníku.
Míša z Plzně
Máme doma už 9 let kocourka Honáska z útulku, který oslavil nedávno 18 let. Brzy vyjde o něm článek na Zvířetníku.
Míša z Plzně
Re: BART
Krásný Barte! Jsem moc ráda, že jsi napsal a reprezentuješ tu statečné útulkáče. A samolepku z popelnice sundat muselo být děsně pracné, možná by sis mohl přivydělávat na STK, kde pracně seškrabávají staré polepky z SPZetek
(jen si dovolím opravit Karolínu, pes není kočka, ten musí pochopit, že něco nesmí. Kočka je svá, tam to uklízení chápu )
(jen si dovolím opravit Karolínu, pes není kočka, ten musí pochopit, že něco nesmí. Kočka je svá, tam to uklízení chápu )
BART- pokračování příběhu
Pro ty,které Bartův příběh zaujal:-)
Rozhodla jsem se, že Bártovu neutuchající energii využiji a přihlásila jsem ho na Agility. Chodila jsem do kurzu s mou předešlou fenkou Maggie, která byla neuvěřitelně pracovitá a vnímavá. Reagovala na myšlenku. Při trénincích jsem se dmula pýchou. Trenérka mi jednou řekla: takového psa jako je Maggie už nikdy mít nebudeš. Netušila, jak blízko je pravdě. S Maggie jsem si ale moc neužila,ve dvou letech zemřela na otravu neznámým jedem.Když jsme si Barta odváželi z útulku, můj manžel si ho zevrubně prohlédl a ucedil: „Ten bude skákat, má dlouhé nohy“
On ovšem neví, že dlouhé nohy nejsou jedinou výhodou agility pejska. U Barta tato výhoda byla asi jediná. Jeho nadšení dělat cokoli, jen ne se soustředit na mě bylo obdivuhodné.
První lekce probíhaly stylem: já běhala jako šílená a Bart čmuchal. Pokud se mi povedlo ho nějak motivovat ať už hračkou, nebo pamlskem,jeho zaujetí trvalo asi dvě vteřiny . Slídil a noroval i v tunelu. Trenérka se smála a mě se chtělo plakat….
Byla to beznaděj, myslela jsem, že to vzdám, každá hodina byla pro mě utrpením, byla jsem outsider na plné čáře,hanbou jsem se propadala a psa bych chvílemi nejraději přetrhla. Občas jsem zaslechla i nějakou tu uštěpačnou poznámku ,jestli je Bart slídič nebo norník,občas dobře míněnou radu jak ho motivovat,ovšem to všechno jen jitřilo mé napjaté nervy.Byly to pro mě chvíle hrůzy a utrpení,hořkosti a sebelítosti,kdy jsem si kladla otázky, proč zrovna moje Maggie….
Dnes vím, že Bart ke mně přišel, aby léčil moje ego. Chudáček, snažil se seč mu síly stačily. A mě to trvalo sakra dlouho, než jsem to pochopila. A vlastně ještě trvá Bart mě stále dává lekce . Je mým trpělivým učitelem…
Pokračování příště
Rozhodla jsem se, že Bártovu neutuchající energii využiji a přihlásila jsem ho na Agility. Chodila jsem do kurzu s mou předešlou fenkou Maggie, která byla neuvěřitelně pracovitá a vnímavá. Reagovala na myšlenku. Při trénincích jsem se dmula pýchou. Trenérka mi jednou řekla: takového psa jako je Maggie už nikdy mít nebudeš. Netušila, jak blízko je pravdě. S Maggie jsem si ale moc neužila,ve dvou letech zemřela na otravu neznámým jedem.Když jsme si Barta odváželi z útulku, můj manžel si ho zevrubně prohlédl a ucedil: „Ten bude skákat, má dlouhé nohy“
On ovšem neví, že dlouhé nohy nejsou jedinou výhodou agility pejska. U Barta tato výhoda byla asi jediná. Jeho nadšení dělat cokoli, jen ne se soustředit na mě bylo obdivuhodné.
První lekce probíhaly stylem: já běhala jako šílená a Bart čmuchal. Pokud se mi povedlo ho nějak motivovat ať už hračkou, nebo pamlskem,jeho zaujetí trvalo asi dvě vteřiny . Slídil a noroval i v tunelu. Trenérka se smála a mě se chtělo plakat….
Byla to beznaděj, myslela jsem, že to vzdám, každá hodina byla pro mě utrpením, byla jsem outsider na plné čáře,hanbou jsem se propadala a psa bych chvílemi nejraději přetrhla. Občas jsem zaslechla i nějakou tu uštěpačnou poznámku ,jestli je Bart slídič nebo norník,občas dobře míněnou radu jak ho motivovat,ovšem to všechno jen jitřilo mé napjaté nervy.Byly to pro mě chvíle hrůzy a utrpení,hořkosti a sebelítosti,kdy jsem si kladla otázky, proč zrovna moje Maggie….
Dnes vím, že Bart ke mně přišel, aby léčil moje ego. Chudáček, snažil se seč mu síly stačily. A mě to trvalo sakra dlouho, než jsem to pochopila. A vlastně ještě trvá Bart mě stále dává lekce . Je mým trpělivým učitelem…
Pokračování příště