Zastav se, poutníku, na chvíli. Dlažba rozsvícená tajuplnou lampou tě zavede do uliček záhadných, tajemných a mlčících. Vrať se do dětství, kdy za každou vysokou zdí mohla být magická zahrada plná starých stromů a vonících keřů…
Přes střechy domů se rozhlíží věže kostelů. Kdo asi žije za rozsvícenými okny domu? Starý pán s malým psem? Či holčička, co zrovna s velikým soustředěním krouží svá první písmenka do linek sešitu? Trápí teď zrovna básníka múza v romantické mansardě? Nebo už v mansardách básníci nežijí?
Na liduprázdném náměstí zůstávají pro oko neviditelná esíčka světel. Jen citlivý fotoaparát zachytí tu správnou chvíli, kdy se světlo na moment zatetelí ve tmě a nenávratně zmizí.
Za sedmero stromy, za sedmero domy, za myriádou světlušek spí tiše jedno srdce. Když ráno měkce udeří o zvon a zazvoní, vstane slunce…
Jak monumentální a krásné je dílo našich předků… Hrdě se tyčí do noci a nikoho nenechá na pochybách, že postaveno ke cti králů a pro lesk země, svůj úkol skvěle splnilo.
Stojí to za to, obětovat kousek noci a projít si své město v klidu a tichu, kdy se jeho tvář uklidní, tma zakryje vrásky a změkčí příkré linie. Vždyť pokud ještě můžeme, vnímejme krásu kolem sebe. Neříkejme si jednou, možná, někdy… protože jednou, možná, někdy, už třeba nebudeme schopni vnímat nic.
I tvé město to umí, věř mi.
Děkuji své kamarádce Mileně za to, že mi dovolila použít do fotoblogu její fotky.
Asi vytáhnu někdy večer páníka do města... Nebo že by nad ránem ?? To bude opravdu bezlidné
