5.2.2014 Môj vodičák.

[zana]

Já mám řidičák od osmnácti, dělanej v Praze. O trenažeru jsem slyšela až pár let potom, prostě mě posadili do auta u chodníku a jelo se. Nikdy před tím jsem neřídila (doma auto bylo, ale značně letitý a tatínek se celkem oprávněně bál, že ho dodělám). Proč auto jezdí po nás nechtěli (což bylo dobře). Testy jo, ty jsem se nadrtila.Zkoušku jsem dělala na Pohořelci a v těch uličkách mi to moc nešlo, no zkrátka druhej pokus to jistil .
Takže jsem měla řidičák, ale stejně jsem nejezdila, protože tatínkovi se nechtělo mne k tomu pustit - vlastně jsem se mu ani moc nedivila. Jednou jedinkrát mě nechal s Škodou 1201 Station (takovej menší autobus, řazení pod volantem) jet: byla jsem tak zpitomělá z šaltpáky na nezvyklém místě, z nutnosti řadit s meziplynem, z obrovské kapoty před sebou... že jsem málem sejmula toho chudáka v protisměru .
No, pak jsme měli, už po svatbě, malýho fiátka, toho jsem se sice nebála, ale zjistila jsem, že mi to ježdění vlastně nechybí a že není špatný mít na to lidi. A Frantu to bavilo. Takže dneska mám papíry, ale nemáme to auto, a stejně bych sedla za volant, jen kdyby fakt šlo o život (a pak by o něj asi šlo stejně ).

Abych nezapomněla, Verenko, píšeš báječně! Moc jsem si to užila .

[zana]

Jezdím od té doby vlastně pořád. Ráda, s chutí, s čímkoliv, blízko i daleko, ve dne i v noci, v každé roční době. Ono mi taky nic jinýho nezbývá, jen k našim je to cca 250 km. A taky školku tu nemáme, obchod taky ne.

Týno, čím to, že mne to nepřekvapuje .
Doufám, že je už líp .

[týna]

Jezdím od té doby vlastně pořád. Ráda, s chutí, s čímkoliv, blízko i daleko, ve dne i v noci, v každé roční době. Ono mi taky nic jinýho nezbývá, jen k našim je to cca 250 km. A taky školku tu nemáme, obchod taky ne.

Týno, čím to, že mne to nepřekvapuje .
Doufám, že je už líp .

No, líp ani ne, ale není hůř. Jen teď musíme pořešit větší auto, protože nás je sedm. Do školy a školky to řeším tak, že ti dva největší jsou na jednom sedadle (ono je to jen kousek a i tak radši jezdím přes pole), případně odvezu nejdřív školku a pro školáky se vracím (to když je pole nesjízdný). Na delší cesty holt musíme mít ty auta dvě. A taky nám chybí pokoj, takže pro jistotu začneme stavět-slavnostní výkop v březnu. Tak doufám, že na konci února nenapadne metr sněhu.

[HannaH]

Kouzelné čtení a super téma!!!

Já už se tu asi šířila o kliďasovi instruktorovi, co pravil, že kdybysme to dítě přejeli, museli bysme jim udělat nový bohužel s tímhle kliďasem jsem odjela jen dvě jízdy (a děti jsem běžně nepřejížděla, tohle nám tam vletělo a na brzdách jsme stáli oba). Jinak jsem jezdila hlavně s křiklounama a jezdit jsem se pořádně naučila až když jsem po mateřské nastoupila znovu do práce a jezdit jsem prostě musela. Přesto dneska mou jízdu často nelichotivě komentuje můj ještě ne osmnáctiletý a řidičák si teprve dělající synek, díky benevolenci MLP disponující poněkud nezákonnou praxí. Pokud vím, na polních cestách a opuštěném letišti. Co nevím, to vědět nechci

Nicméně jsem přišla na to, že je úžasnej pocit dojet si kam potřebuju, aniž bych musela prosit o odvoz... a to i třeba 650 km do Rostocku na prodloužený víkend se synkem, když ještě neomdléval z představy, že by měl trávit dovolenou v nějakým blbým hotelu a panebože, s mámou zatraceně to dodá na sebevědomí. Pravda, měla jsem internetový itinerář jen na cestu tam, zpátky to přece bude to samé, jen obráceně no, nebylo. Skončili jsme v centru Berlína a nebýt ochotné recepční v zastrčeném hotelu, která nám nakreslila šipečky do mapy, tak jsme tam ještě teď

[Hana Williamson]

No, líp ani ne, ale není hůř. Jen teď musíme pořešit větší auto, protože nás je sedm. .

Tyno, muj obdiv k tobe neustale roste. Hodne sil, holka zlata.

[oskarina]

Já jsem byla tak hloupá, že jsem si neudělala řidičák jako mladá, pořád jsem se vymlouvala na to, že jsem levák, že si pletu levou a pravou atd. – ovšem je taky fakt, že naši byli lakomí a auto by mi nikdy nepůjčili….
Když jsme si pak koupili svoje (Škoda 105 agave), bydleli jsme již na periferii města a na mne dolehlo běhání po kopcích se dvěma dětmi, jedno do školky, druhé pořád nemocné, k lékaři (od autobusu cca čtvrt hodiny do kopce)… no co budu dál povídat, začala jsem si klopotně dělat řidičák. Což testy, trenažér, couvání a rozjíždění na Strahově, to šlo, ale ty jízdy! Pan instruktor mi vždy při jízdě říkal: „No, to jsem tu ještě neměl, na co , proboha, myslíte, ženská?“ „No, víte, já myslím na to, jestli babička našla tu krupičku do kaše…“ „Já se z vás pominu, koncentrujte se na jízdu!“ – fičeli jsme Vrchlického v prostředním pruhu a já měla myšlenky jak blechy, pořád mi rotovaly v hlavě, nešlo se soustředit.
Zkoušky také napodruhé, poprvé mi komisař mile na Újezdě řekl: „Zajeďte k chodníku a zastavte!“, tak jsem poslechla a „Víte, proč tu nemůžete stát?“ „Ne..“ „tak si přidáte pár jízd, zopáknete si pravidla a nashledanou!“ – zastavila jsem na přechodu pro chodce!
Ale pak, ta úleva – naložila jsem děti a už se jelo, k doktorovi, nakoupit, pro dítě ke škole, ke školce – ježiš, to byla nádhera! Jezdit jsem nepřestala ani kvůli mužovi, a že to byly tvrdé komentáře, které obvykle na sedadle spolujezdce měl. Ovšem, když dítěti v noci píchali ucho, když mělo druhé dítě úraz, když onemocněl pes – nikdy nebyl doma, vždy jsem musela jet já, takže byl důvod to nevzdat.
Dneska se tomu směju, nejezdím moc po Praze, neumím parkovat jinak než kolmo, ale prostě jezdím, snažím se jet opatrně a myslet za druhé. Fakt ale je, že např. v našem domě jsem z mé generace jediná, která vytrvala, jinak to všechny vzdaly a nechají se vozit manžely. Nerada ale jezdím sama, když tak už mám alespoň puštěné rádio.

[jakkel]

No, taky jsem si dělal řidičák později. Přesněji v době, když už jsme měli půl roku vlastní auto a taky jsem s ním jezdil
Na střední se u nás ridičák nedělal, později to taky vždycky nějak nevyšlo, auta nemaje, chtěl jsem nějakou super výhodnou kombinaci typu vše najednou za málo peněz. Pak jsme auto měli, do autoškoly jsem se hlásil v půlce prosince a zkoušky dělal začátkem ledna. Jen B, na motorku se mnou o vánocích nikdo nechtěl. To jsem si dodělával až mnohem mnohem později.

[jakkel]

Na první jízdě jedem lesem na křižovatku T po té nožičce. Doleva Hradec Králové, doprava Pardubice. A instruktor říká: "Jedeme do Mechova". To jako rovně do toho lesa? Tak asi tak to probíhalo. Ale z mnohých rad instruktora jsem se poučil, jako proč jedu vpravo, když jsou tam díry a v protisměru ne. Nebo "plná čára není zeď" a tak dál

[Tora]

Jé, Mechov a Perníkov Když jsem to slyšela poprvé, taky jsem netušila, která bije

[HannaH]

Instruktor to aspoň může po dotazu objasnit... ale mě onehdá teta gpska vyzývala, ať odbočím vpravo do ulice T.G.M. - ehm, vpravo les, vlevo les... jela jsem prostě rovně a ona si to rozmyslela

[Hana Williamson]

Teda nevim jak vy, ale mne v rodne zemi stvalo, jak se chlapi vyjadrovali o zenskych ridickach. Jako moje svagrova. Mela ridicak, ale bratr ji za volant nepustil - vzdyt je zenska. Jednou na bratra prisla ledvinova kolika i pozadal ji, aby ho zavezla do spitalu. No, holka neridila tak uz dva roky, a pri te jizde furt vykrikoval - ja vim, proc te nenecham jezdit. Bodejt, kdyz ju za ten volant nepustil. Kdyz jsem oznamila rodine, ze mam US ridicak (a tank k tomu), tak i muj bratr, ktery opravdu neni na psani dopisu, se vybicoval k dopisu, kde mne zaprisahal, abych jezdila jen do prace a do nejblizsiho kseftu na nakup a nikam jinam. Zduvodnoval to tim, ze jsem kdysi jako holka spadla z pincka (mopedu). Pridal se k tomu tehdy i nas tata. Kdyz tata prijel prvne do Ameriky a vzali jsme je na vylet, tak se tata opatrne ptal, proc jako nebude ridit Chet. Jak zjistil, ze do tech Kourovych hor opravdu budu ridit ja, tak chudak vypadal, ze si snad sepise posledni vuli. Ale za chvili se zklidnil, a dokonce mi vysekl poklonu. Ale stejne, i kdyz uz pak jsem jezdila na dovlene do Cech, tak mne strasne nadzvedavalo, kdyz tata nebo bratr komentovali silnicni provoz: bacha, jede zenska, nebo: co to tam ta zenska dela?, nebo: no jo, zenska. Tak jsem pak, kdyz jsem s nema nekde v CR jela, si davala specialne zalezet, abych rikala neco v tom smeru jako: Smarja, podivej se na toho muzskyho v aute!!!! Pravda jee, ze moji cesti synovci uz svym partnerkam do toho rizeni nekibicuji. Zaplat pan buh.

[ri]

Že chlap řekne, no jó, žencká ...
Ale že to o sobě (navzájem) říkají i řidičky už mi přijde fakt na hlavu

[Dede]

Hanko, to mě taky štvalo a musím říct, že jsem ocenila, že mým první spolujezdcem byl hlavně taťka, který měl obrovskou výdrž a byl zvyklý na maminu, která byla výborná řidička (už tehdy:)) S Martinem jsme měli tichou dohodu, že když jsme všichni, řídí on, když on není doma (často), řídím já. A jezdila jsem všude. Blbý kecy řidičů chlapů jsem ignorovala, horší byli stihači - to chlap viděl ženskou za volantem a cítil potřebu mě předjet - kdekoliv. proti pravidlům, zabijácky... hlavně, aby předjel. A to já byla většinu svého života blonďatá a kudrnatá! Dokonce jsem si udělala test, co se stane, když si udělám culík a za opěrkou nebudou kudrny vidět - hned to bylo lepší:)) Pomohlo až větší a silnější auto - a nejlepší bylo to Volvo, protože těch 2,5 tuny už mělo svoji váhu a nejen v přeneseném slova smyslu:)))

[Karolína]

Já jsem motorky, auta, autobusy, prostě vše, co smrdělo naftou nebo benzínem měla ráda už jako dítě. Auto jsme neměli, jednak byl tatínek skoro slepý, maminka nemocná a absolutně netechnický typ a druhak nebyly peníze. Takže jsme na chalupu jezdili autobusem a všelijak.
Někdy v patnácti letech jsem se začala kamarádit s partou pohraničníků, kteří k nám chodili pomáhat s opravami chalupy za panáka a kafe a někdy i za kus nějakého toho žvance. Bylo to moc fajn - nosili nám borůvky, maliny, houby, vše, co se dalo v lese najít, protože jak chodili těmi zakázanými pásmy okolo oranice, která oddělovala Polsko od Československa, tak tam bylo všeho habaděj. Obyčejní smrtelníci tam nesměli.
A jednou tak zcela náhodou jsme se začali bavit o řízení a o autech a já strašně toužila si to vyzkoušet. Od té doby se ujali mé motovýchovy a naučili mě to opravdu dobře. Jezdila jsem s gazem, s volhou zvanou Kraken i s volhou placatou, s MB 1000, se žigulíkem..... prostě se vším, co patřilo do vozového parku tehdejší VB a pohraniční stráže.
Takže jsem do autoškoly nastoupila dokonale vyzbrojená a vyfasovala mrňavého zrzavého vzteklého chrchlouše, který se mi jal ukazovat brzdu, spojku, plyn, volant, řadicí páku........ otráveně jsem mu odvětila, že vím, co je co a on, jak byl samonasírací, tak vyletěl a že teda, když jsem tak chytrá, tak se mám rozjet. No, tak jsem se rozjela. Jela jsem podle pokynů, kam mi řekl, tam jsem zabočila, prostě pohoda na mé straně, on byl načuřený jak přefouklý balonek a na konci hodiny mi řekl, že miluje dětičky, co jim papínkové půjčí na lesní cestě auto a ony si pak myslí, že všechno umí. Nekomentovala jsem to, jen jsem mu řekla, že jezdím už 3 roky a učili mě policajti, tak bych mu doporučovala, aby ztichl.
Další hodinu už jsem měla s příjemným instruktorem, který mě převzal coby odbojnou, konfliktní puberťačku, která si hraje na něco, na co nemá.
Po první hodině mi Mirek sdělil, že už mě nemá co naučit a že teda naše hodiny strávíme jízdou po jeho vyřizovačkách nebo si někde sedneme na kafe.
Zkoušky jsem zmákla levou zadní a pak si půl roku počkala na řidičák. Dělala jsem totiž autoškolu jako studentka, tehdy se vybíralo 5 nejlepších studentů z ročníku, kteří měli autoškolu za 300,- (psal se rok 1973). Hned v roce 1974 se koupil rodinný vůz Trabant jménem Ferda a já s ním začala ve stejném roce jezdit orientační závody, což mi vydrželo s ním 14 let a s dalšími auty prakticky až dodnes. Jezdím ráda, je to pro mě relax a až na cca 3 ťukance, ještě ne mnou zaviněné, se mi nikdy nic nepřihodilo.

[LFSH]

Když už tady někdo vzpomenul ty motorky, tak řidičák na malou motorku mám též. Když se jsem dělala řidičák na auto, tak tehdá k němu jako bonus přidávali i tu malou motorku (pak to zrušili, brácha ho už nemá). Sice jsem jí nikdy neřídila a seděla jsem jen jednou na Pionýru jako spolujezdec (50 m po MK, zpátky jsem to došla raději pěšky), ale mám na ni řidičák.