21. 2. 2014 Ségry

[Lída]

Milá Kaštan, díky za pěkné povídání. Jen mě pod ním trochu překvapilo, pro kolik lidí je to téma minimálně trochu kontroverzní. A taky kolik z vás jsou jedináčci - okolo sebe jich nějak moc neznám.
.

Taky jsem jedináček. Narodila jsem se starším rodičům po válce( druhý světový ) Potom maminka o druhé dítě přišla. Než se mohli pokusit znovu, zavřeli tátu na dva roky do Jáchymova .Měl malou knihařskou dílnu s pěti zaměstnanci na Národní třídě v Praze. Po jeho návratu se už rodiče báli dítě mít. Jednak už opravdu nebyli mladí a druhak po tom uranu... A tak kromě jiných výhrad(záměrně nepoužiji silnější výraz) mám rudým bratrům za zlé, že mě pravděpodobně připravili i o sourozence.
Proto jsem nechtěla nikdy jen jedno dítě. Mě bylo v dětství občas samotné smutno a nechtěla jsem , aby se mé dítě taky tak cítilo. Povedlo se, mám dva syny. Jako malí se děsně rvali ( jsou od sebe rok a půl). Dneska se mají velmi rádi, pomáhají si a když se hádají, tak jen o politiku

[Hana Williamson]

Rodnou sestru rodnou sice nemam, ale mam skoro sestru - mou sestrenici. V detstvi to mezi nama nezacalo zrovna dobre. Nase spolecna babicka (tatova maminka) , ktera bydlela s rodinou me sestrenice, mi vzdycky vykladala, jak je Helenka hodna a sikovna. tak jsem pojala neduveru. Posleze jsme se domluvily, ze Helenka zas slysela oslavne ody na mne a taky mela neduveru.. No, a od te doby nam to klapalo. Ale hlavne, kdyz mne bylo 16 let a Hela sla na medicinu v Olomouci a bydlela u nas, tak jsme se "objevily". Kdyz ja sla za dva roky studovat do Prahy, tak se Hela tam taky na fakultu presunula, a tak jsme zas byly spolu, tentokrat u jeji rodiny. zazily jsme si s Helou mnoha dobrodruzstvi, hodne srandy, neco smutku, vzdycky se podrzely, kdyz slo do tuheho a dodnes, krome nasi mamy, je to muj nejblizsi clovek na svete. Ani dalka a cas nas nerozdelily. Kdyz jsem svou celou velkou rodinu videla poprve po 8 letech v emigraci v Madarsku, tak jsem se hlavne bala, jestli ten svazek s Helou tam jeste bude. A byl. A veliky. jako by se ta leta smazala. Jeji manzel se strasne smal, kdyz jen co jsem vysla navecer z auta, kterym mne tata privezl z nadrazi v Budapesti, tak jsme s Helou daly rec, a mluvily dal a dal jako bychom se nevidely jen tak mesic . A byly jsme zase segry.

A dodnes si s Helou rikame, ze nasa mama byla a je jeji druhou mamou, a ja rikam totez o jeji mame tete Helence.

[aida]

Kaštan, krásné, moc. Jste bezva ségry. Četla jsem to už večer a ráno reprodukovala MLP,. dost jsme se oba zasmáli. Jen mi vrtá hlavou, kterýpak že pan poslanec to mohl být (ale bez ohledu na to, kdo to ve skutečnosti je, úplně si ho v tom kvádru dokážu plasticky představit).

[aida]

No a pokud jde o mě a sourozence, jsem jedináček (MLP taky - jsme oba z "rozvrácených" rodin, naše maminky se obě rozvedly, když nám byly dva roky). Nevlastní sourozence ale máme - MLP syny přítele jeho maminky, vyrůstali spolu, mají se rádi a často (no, v rámci možností) se navštěvujeme a jsme v kontaktu. No a já mám nevlastní ségru, z druhého manželství mého otce. Neoficiálně jsem o ní věděla celou dobu, oficiálně až po smrti mého otce - dostala jsem dopis ohledně dědického řízení. Všeho jsem se samozřejmě zřekla, byl to majetek z druhého manželství, se kterým nemám nic společného, připadala bych si blbě. Nicméně, nejdřív jsme si se ségrou vyměnily pár mailů, pak jsme si párkrát zatelefonovaly a někdy v květnu před dvěma lety jsme se poprvé viděly. No, překvápko, jsme si hodně podobné, jen ona je ještě větší než já a naturblond, jinak se ale podoba nezapře. Teď se občas potkáváme nebo vyrazíme někam na výlet, je to fajn. Víc se s ní ale skamarádily moje děti, jsou rády, že mají takovou pěknou, mladou (je o 7 let mladší než já) a šikovnou tetičku (a ona je pro změnu ráda, že má nějaké mladší příbuzné; i když je velice atraktivní, je bohužel svobodná a bezdětná - asi se jí holt chlapi bojí čičo). A úplně nejvíc se s ní skamarádil syn, ona bydlí v Praze, on taky, takže spolu občas chodívají na oběd, někam posedět nebo do divadla, dokonce jí už jednou u ní doma na týden hlídal kočku (kocoura - britského modrého, obrovského).

[zana]

Ta Kaštan by fakt měla psát častěji !
Já mám bráchu, ale jsme "dva jedináčci", pět let od sebe a nikdy jsme si bůhvíjak nerozuměli. Vídáme se párkrát do roka... musí bejt pěkný mít k sobě takhle blízko, jak Kaštan píše.
Týno, jsi úžasná baba!

[RenataE]

Jsem jedináček a nevzpomínám si, že by mi to někdy vadilo. Naopak jsem to mnohdy považovala za výhodu, protože jsem měla pokoj sama pro sebe V našem a sousedním domě většina lidí měla dvě děti a ty si neustále stěžovaly, že "ségra/brácha je nesnesitelnej/blbej/roztahuje se". V jedné rodině dokonce rozpory mezi pubertálními dětmi museli vyřešit tak, že kuchyň přestavěli na druhý dětský pokoj (8 m2) a vařili v komoře. K tomuto řešení dospěli poté, co kluk honil holku, ta se před ním zavřela na záchodě a on prokopl dveře.
Moje děti mají nevlastního bratříčka a velmi si to užívají, doufám, že jim to všem vydrží do dospělosti, i když věkový rozdíl je velký (9 a 15 let).

[týna]

Týnu taky obdivuji. Spíš mě překvapilo, že se o děti nedokáže postarat tatínek, ale nevím, co má za zaměstnání, jestli je vůbec s péčí o děti slučitelné. Často si na ni vzpomenu, když mi přijde, že mám všeho nad hlavu.

Asi by i dokázal, spolu s naší mámou - bydlí v jednom domě. Jen prostě neumí zacházet s domácností. Ale učí se, snaží se. Taky se potřebuje sám trochu vzpamatovat. Jezdí na víkendy za náma, když kvůli práci nemůže, tak my za ním. Práci má takovou, že někdy denní, někdy noční. Ale hlavní důvod je ten, že tu oba byli už před tím, než švagrová umřela a chtěli tu zůstat. Ona neteř nemá ráda, když ji někdo lituje. Od malička je taková, trošku svéráz. A doma, ve škole, kdekoliv, tam by ji prostě litovali. Ona je ráda, že tady vlastně nikdo neví, že nemají mámu. Jasně, že třeba učitelka a ředitel a družinářka to vědí. Pro ostatní jsou prostě dočasně u nás. A s malým bráchou jsou na sebe hodně navázaní, bez sebe ani ránu. A on je takovej drobek, mamánek, tulivej, prostě potřebuje nějakou ženskou, které může vlízt na klín a nechat se pochovat. A naší mámě už táhne na 70, není úplně zdravá, dvě domácnosti takhle zvládala přes půl roku (než šli děti k nám) , i jejich školu, ale potřebuje si i ona odpočinout. Takže minimálně do konce školního roku budou tady, pak se uvidí. Pokud budou chtít a bude potřeba, zůstanou. Pokud se budou chtít vrátit domů, vrátí se. Je to jediná věc, co pro všechny můžu udělat, tak to dělám. A navíc, tři nebo pět dětí, to už je skoro jedno. Všechny jsou teď naše. A Ferda je úžasnej, bez něj bych to takhle dlouho nezvládla. Jako chůvák je dokonalej.

[Rpuť]

Týno, zvládáš to obdivuhodně a Ferda má ohromnou zásluhu, že tě podpoří. Brácha-tatínek toho má nejspíš i tak plný kecky a bude nějakou chvíli trvat, než se z té rány vzpamatuje. Jsi zlatá holka!

[zana]

Jo, abych nezapomněla na Ferdu - je to naprosto jasně poklad .

[sharka.68]

Tak hlásím, e jsem vymodlený jedináček...přede mnou byli tři,první se již mrtvý narodil, druhý umřel do týdne a třetí měsíc po narození...nikdy jsem se nedozvěděla proč.. nenajít že jsem 4 porod v dokumentaci,věděl abych prd..ale jsme srab, tohle je téma, které nikdy neotevřu, abych mamce neublížila...já děti nemám a mít nebudu,takže vymřeme po přeslici, po meči už jsme vymřeli...

někdy jsem záviděla sourozence, většinou jsme slýchala -že mi záviděj to jedináčkovství...
no jak říká Kaštan-odpadnou hádky o dědictví..ale zas jsem ke svatbě nedostala nádherný hodiny s jelenem


Týno, ty jsi pro mne přímo zázrak....

[Beda]

zas jsem ke svatbě nedostala nádherný hodiny s jelenem

[Pavča]

Týno, já se budu opakovat, napsala to už spousta lidí přede mnou, ale prostě jsi neskutečná. Neteř a synovec mají při vší smůle kliku, že mají za tetu zrovna tebe. Smekám.
Mému blízkému kamarádovi se v dětství stalo to samé: a má úžasný vztah se svojí ségrou, a taky často mluví o tetě a o sestřenkách, u kterých tenkrát hodně pobýval. Myslím, že u vašich dětí to časem bude podobné. Když už to život takhle nešťastně vymyslí, je dobré mít se kde opřít.
Nepřestávám vám držet pěsti.

[Velká kočka]

Být nejstarší sourozenec není žádné terno. Byli jsme čtyři. Tři holky jako schůdky s čtyřletým odstupem a předposlední kluk vtěsnaný mezi dvě z holek. Tam byl rozdíl dva roky. Od chvíle kdy se narodila moje první sestra jsem byla "malá maminka". Pamatuji se, že nás naši měli sebou v Hlinsku kde vyučovali v tanečních. Já byla v hotelovém pokoji s miminem a maminka odbíhala ze sálu a kontrolovala nás. Bylo to večer tak předpokládám, že jsme ponejvíce spaly. Ale já jsem uměla s trochou pomoci sestru i přebalit. To byly plíny ještě látkové a používaly se dvě najednou, ale různě složené. Hlídat sourozence byl můj úděl. Když na to myslím zpětně, byl ten úkol pro mne příliš velký, kladla se na mne příliš veliká zodpovědnost. Ale tenkrát jsem dělala co naši řekli a nikdy jsem neprotestovala. Hodné dítě a nebo blbé? Přemýšlím o tom dodnes.
Naši jezdili po okolí vyučovat. Okolí nebylo jen blízké, Chotěboř, Hlinsko a co já vím která ještě místa. Jezdili vlakem a vlekli sebou gramofon, takový ten starodávný jako je na obrázku reklamy kde pes naslouchá hlasu svého pána. Patřila k tomu hromada těžkých desek které se musely chránit, lehce se rozbíjely. Pak měli naši sebou večerní oblečení. A všechno to vlekli sami dolů na nádraží. Po válce tatínek koupil staříčkou Tatru 12 a to jim ulehčilo práci. Ale často se v zimě stalo, že se naši nevrátili včas. Vlak nebo auto se nedostalo přes závěje. Jedno ráno si výrazně pamatuji. To moji sourozenci brečeli hlady a já byla bezradná. Maminka nám jinak vše připravovala, ale nepočítala že nebude ráno doma. Nakonec jsem se rozbrečela i já. A tak jsme seděli na posteli a střídavě brečeli a modlili se Andělíčku můj strážníčku.... Telefon jsme neměli a naši nám nemohli oznámit co se stalo.

Jednou přijeli naši právě včas, aby nás zachránili. Stáložárná kamna přestala hořet a jen čoudila. Mohli jsme se ve spánku zadusit. Pro rodiče to musel být vlastně děs nás tam nechávat. Dovedu si představit jaké myšlenky se honily mamince hlavou.
Ale nebyli jsme doma vždycky sami, někdy nás hlídali starší bratranci tehdy už studenti. Ale za války byli nasazeni v Německu.

Za komunistů jsme my školní děti musely sbírat papír. Konaly se takové akce že jsme ve dvou chodily po domech a bytech a žadonily o papír do sběru. Přihlásila jsem se, že nemohu to odpoledne nikde chodit, že rodiče odjíždějí do tanečních a já že musím hlídat sourozence. Rozzuřený učitel Janáček se mnou třískal o tabuli. Asi mu tyhle akce lezly krkem a tak se vybil na malé žačce, která ale za nic nemohla.

Hlídat sourozence byla samozřejmost. Nedostávala jsem pochvaly nebo odměny. A nebylo lehké udržet si autoritu. Jednou se ti malí zase pošťuchvali nebo dokonce rvali a já zvýšila hlas abych zařvala : Jestli nepřestanete tak vás seřežu! Nepovedlo se. Zcela jako pozděj na scéně jsem se přebreptla a zaječela jsem : Jestli okamžitě nepřestanete tak vás sežeru! A ti tři se mohli uchechtat. Moje autorita byla v čudu. Ale vlastně bylo cíle dosažno i tak. Pro smích nemohli nic jiného dělat.

Tímhle jsem chtěla ilustrovat že ty naše společné zážitky vlastně náš vztah pocuchaly a narušily. Už jsme staré babky a stále mám na talíři ať prý se nestarám. Že jako nejstarší nevím všechno nejlépe, ať je nechám a nepoučuji, že jsou dospělé. O čemž mám často možnost dost pochybovat. Ale kupodivu když je zle očekává se ode mne zásah. To pak nevadí manýry nejstarší sestry, hlavně když pomůže.
Někde jsem četla jak je pořadí sourozenců pro jejich život určující, jak je staví do určité pozice. Nikdy jsem to nestudovala, ale je to zajímavé. Je v tom pořadí narození bohužel i omezení. Ale nevím jestli je jedináček na tom nejlépe.
Budu tu nejstarší sestru mít na talíři už do smrti. A vlastně vůbec nejsem nadšená záchrannými akcemi po předchozím napadání. Bráška mi před rokem umřel, ale ten si na "nejstarší" sestru kupodivu nikdy nestěžoval.

[Velká kočka]

Milá týno, nemám slov.

[LFSH]

Bráška mi před rokem umřel, ale ten si na "nejstarší" sestru kupodivu nikdy nestěžoval.

Velká kočko, na pohlaví sourozenců záleží, zvláště když jsou vychováváni k rozdílným úlohám v životě (mužská x ženská role). Chybí tam ta část rivality a tak trochu se míjí.