docela koukám, kolik lidí si tady dělalo řidičák "pozdě", dejme tomu po 30-ce ... nějak jsem skoro předpokládala, že když řidičák člověk může dostat v 18-ti, tak si ho v tu dobu taky udělá
... já (my) jsem ho dělala na gymplu tuším ve třeťáku a bylo to nějak napůl v rámci školy - teorii jsme absolvovali ve škole, až jízdy pak s instruktorem... o to byla celá autoškola levnější
nejdřív jsme byli na trenažeru a to byla bžunda a já byla věčně ve škarpě - nevím proč... sice jsem nešla do autoškoly s tím, už umím řídit, ale párkrát jsem už s autem jela, na lesních cestičkách ještě v Bratislavě s naším Trabantíkem... hm, v Bratislavě - stěhovali jsme se v sedmičce, to mi bylo 13, tak vlastně byl otec docela voraz, když mě nechal řídit v nějakých 12-ti
... a jednou jako mrňavá i na silnici - to když jsme Trabantíka na Vysočině tak trochu "utopili" ve velké louži a nešlo nastartovat... přestože jsem o dva roky mladší než ségra, za volant jsem šla s instruktáží já a otec šel ven tlačit - rozjela jsem to v pohodě
... řekla bych, že jsem k tomu měla bližší přístup (dokonce i technicky
), tak nějak přirozený a uvolněný, učila jsem se to snadno, stejně jako např. i všechny sporty - ségra byla taková celá "kožená, stažená, křečovitá"
první ježdění pak bylo na parkovišti - nejdřív vůbec rozjet se a zastavit... na palubní desce stál takovej hranolek na užší podstavě a ten nesměl spadnout
, docela dobrá škola, uměli jsme to všichni opravdu plynule... pak couvání a takový blbiny, no a pak už na silnici - podotýkám, bylo to v Hradci a okolí, třeba sharka by mohla posoudit rozdíl mezi Prahou a Hradcem, je obrovský, obdivuju ty, kteří se učili jezdit v Praze ve vnitřním městě... já jela úplně první jízdu ven z města, po takové celkem široké silnici kamsi do nějaké vesnice, tak aby to s cestou zpátky dalo tu vyučovací hodinu... dál už si to tak nějak nepamatuju, jenom vím že jsem párkrát ještě jela s tátou naším autem navíc (už vůbec nevím, co to tehdy bylo) po opravdu mrňavých okreskách, aby nás nikdo nechytil - největší problém jsem měla s odhadem na pravou stranu, pořád jsem se cpala do středu vozovky, měla jsem pocit že už jsem skoro v příkopě... no, tyhle věci se ale zlepší a usadí až při normálním ježdění
zkoušky - no, bála jsem se víc než u maturity asi týden předtím
... teda před jízdou myslím, testy byly v pohodě, nějak mi to přišlo všechno docela logický, tak se mi to učilo dobře, křižovatky byla moje libůstka, ty jsem řešila ráda a s chutí
... jízda byla po městě a zvládla jsem to celkem asi dobře, i když v jednom místě mě ten náš kantor zachránil před kiksem - vidím to jako dnes, dojížděli jsme ke křižovatce (přesně vím dodnes které) a asi nějak vycítil, že prostě pojedu pořád dál, tak takovým klidným hlasem pomalu pravil: "tady si dojedeme na ty světla" - a já si až v tu chvíli všimla, že svítěj semafory
... mohla jsem vyletět jako raketa
vím jak mě po autoškole v provozu poprvé překvapilo auto s posilovačem brzd, to jsem vyhodnotila jako úžasnou věc - a když mi cestou z kopce dolů na volnoběh chcípnul motor, myslela jsem že prošlápnu pedál až skrz podlahu na zem, a stejně to moc nebrzdilo
... posilovač řízení jsem si poprvé zkusila asi před půl rokem
- jsem zvyklá točit volantem plnou silou a strašně mě to zaskočilo, jak stačí lehounce otočit, takže jsem měla tendenci zatáčky "přetáčet"... ale to by se ztratilo při řízení asi za chviličku, na dobrý se vždycky zvyká snadno - uf když si vzpomenu, jak vestoje když člověk potřeboval otočit kola, to byl doslova kulturistický výkon
jo, ale neumím moc parkovat v řade souběžně s chodníkem
... tehdy jsem se to nějak naučila, ale do krve mi to nepřešlo - ale i dnes to zvládnu líp než dcerka, která přitom ale jezdí docela dost... jednou mi takhle po
n-tém pokusu vztekle vylezla z auta a hystericky na mě řvala, ať si tam zajedu sama
... no, zajela jsem
Tak to se obávám, že by mi dělalo problém... Ono aspoň ze začátku jsem měla ten hřejivý pocit, že auto v autoškole má ty pedály dvakrát, a když něco zvrtám já, instruktor to zachrání 
Dneska bych se asi už dokázala vzepřít taky, ale tenkrát jsem to ke své škodě nedokázala. 
. Ona je úžasná vypravěčka, když čtu její příspěvky, okamžitě se mi vybaví její hlas (jako u většiny zdejších přispěvatelů) a intonace a pohyby. Její příběhy jsou navíc velmi lidské - já z ní cítím to velké srdce. Pcháá - kdepak Markovič 
!
