...tak jsem si řekla, že to sem dám. A ano, je to přesně tak, jak to vypadá.
Chodíme spolu po kamenných kruzích
už neplatí že peklo jsou ti druzí
skončilo léto
bílá paní má červenou bundu
a v sesterně je bratr
neboj se
svět je v pořádku
... řekni mi radši jinou pohádku...
*****
Origami
... a tak se snažíme
být znovu čistým listem
a papíru dát nový
lepší tvar
ale ani ten nejlepší psycholog
neposkládá hadr na podlahu
do podoby tygra
*****
Jen jsem se zlehka dotkla peří
Chvíli se zdálo
že mi věří
Projednou zas mám v očích pisek
Můj orel vzlétl
Nevrátí se
*****
TO
Schovej to pod gauč
sedni si k televizi
zavři tu pusu
mlč
ono to zmizí
nemluvme o tom
vždyť je to tak prosté
zavři to někam
ať to potmě
roste
*****
Příteli poeto
řekni mi co je to
objetí
To je když po hlase
poznáš a zeptáš se
co je ti
Co je ti co je mi
zůstávám na zemi
nelítám
bez řečí bez dechu
nehledám útěchu
není tam
*****
Šicí dílna
Vyrábím z papíru motýla
Roste mi jich pod rukama
flotila
zatímco místní Sheldon Cooper
pracuje na otevřeném saténovém srdci
Drobnými chirurgickými stehy
zavírá operační pole
než přijde čas
jít srovnat židle do lajny
S7, září 2020
Re: S7, září 2020
Ach... drtivě smutné... krásné. Snadno nasáknu náladu ze slov, která se mě dotknou... 
Re: S7, září 2020
Slova jsou poskládaná nádherně...ten zmar a smutek kéž by nebyl, zas bude lépe a až bude, jako že bude ( v očekávání opakování křivky sinusoidové), pak doufám v slova poskládaná jiskřivě a vesele.
Dočkej, zas to přijde.
Pro tuhle naději tu lidstvo pořád je. A že má za sebou časy děsivé.
Dočkej, zas to přijde.
Pro tuhle naději tu lidstvo pořád je. A že má za sebou časy děsivé.
„Mají-li duši, čímž míním, že jsou schopna cítit lásku, věrnost a vděčnost, pak jsou zvířata lepší, než spousta lidí.“ James Herriot alias Alf Wight
-
HannaH
- žabí princezna/princ
- Příspěvky: 450
- Registrován: 02.10.2013 16:51:57 0
- Bydliště: Mladá Boleslav
Re: S7, září 2020
Děkuju. Ono se pracuje na tom, aby zas bylo dobře. A sdílení pomáhá.
Re: S7, září 2020
Krásné a rozplakalo mě to....držte se všechny, co mají takový smutek a těžké chvíle
Re: S7, září 2020
Nádherné, byť smutné. Úžasně poskládané.
-
sharka.68
- žabí královna/král
- Příspěvky: 9413
- Registrován: 12.08.2010 6:56:19 0
- Bydliště: Perníkovice
- Kontaktovat uživatele:
Honzíkova cesta
Děti jsou nemocné. Takže abychom všichni v psychickém zdraví přežili a aby děti neseděly celý den před televizí, pouštíme audiopohádky. Miláčci si velice oblíbili Honzíkovu cestu. A já jakožto matka z generace Y vychovávající generaci Z žasnu.
Článek
Ráda bych na začátek uvedla, že Honzíkova cesta je pro výchovu generace Z úplně za zenitem. Dnes nepotřebujeme takové Honzíky a už vůbec nepotřebujeme takové babičky a dědečky, o nepřítomném otci ani nehovořím.
PS: kdo nedočte dál, protože jsem ho svým troufalým úvodem totálně naštvala, klid, klid, dělám si legraci. Honzík je super, pojďme se však na jeho příběh podívat ve světle novodobé výchovy, ať už jde o nevýchovu, volnou výchovu, liberální výchovu nebo i tu respektující.
Matka
Maminka je v pohodě. Dokonce až pokroková, klidně ho pošle vlakem samotného kamsi do Koníkovic, ale tak je pravda, že tehdy to nebylo nic tak výjimečného. Nicméně nějaké plusové body za důvěru má. Co se jí ovšem vytknout musí, je to, že říká dítěti, co má dělat,to je velký přešlap, dítě se potřebuje rozhodovat samo za sebe.
Matka Honzíkovi nakázala, že rybářský prut zůstane doma, a podívala se na Honzíka takovým pohledem, že mu hned bylo jasné, že jí nemůže odporovat. To je tak trochu autoritářská výchova, že? Správné řešení by bylo: „Honzíku, můj názor je, že bys s sebou prut brát neměl, je to nepraktické, může se stát, že ho zapomeneš ve vlaku. Ale pokud vyhodnotíš, že si ho s sebou vzít chceš, tak dobrá, je to na tobě, ale následky si poneseš sám.“ Jinak v pohodě, je vidět, že matka dítě přijímá, miluje a zajímá se o něj.
Otec?
Otec se vrátí až na konci týdne nebo o víkendu, proto Honzíka nemůže doprovodit k babičce a dědečkovi do Koníkovic. Honzík si na něj za celou dobu ani nevzpomene, vztah nula nula nic. To je blbě. Ve věku cca 6 let už by tam něco být mělo. Aspoň že při příjezdu maminka Honzíka ubezpečila, že tátovi se po něm taky stýská. Ale ono je to stejně jedno, doba otců je dávno pasé, dnes stačí jakýkoliv počet rodičů jakýchkoliv tři sta dvaceti pohlaví.
Prohřešky prarodičů
Postavy babičky a dědečka nebudeme rozebírat zvlášť, neb ti dva napáchali spoustu škod na Honzíkově nevinné dětské duši společným úsilím. Vyjmenujeme si některé hrubé nedostatky.
Babička se vyptává Honzíka, co jí dovezl za dárek. Vzhledem k tomu, že ve svém chudém kufru, který beztak skoro nechal ve vlaku, veze tak maximálně košili, kalhoty a kapesník, je od ní víc než troufalé ještě po něm něco pochtívat. Tato osoba si titul babička snad vůbec nezaslouží. Tady ale děs a hrůza nekončí. Honzík jí tedy dá svou kuličku, kterou mu vrátí až za nějaký čas, i když babička jistě ví, že je to jediná hračka, kterou si ten chudák kluk přivezl. Navíc nevidíme, že by prarodiče kvůli Honzíkovi rozbili prasátka a vykoupili hračkářství.
Babička s dědečkem nechali chlapce spát na druhé straně chalupy, navíc mu nedovolili ani kocoura, ani psa. Prý: Když už jsi tak velký, nebudeme se tahat s postelí, budeš spát sám. Tohle je prostě jasný budoucí případ pro psychoterapeuta. Chudák Honzík teď sedí v nějakém křesle a vzpomíná si na děs, který ho v tom temném pokoji popadal. Vůbec nechápu, proč mu nenabídli spát mezi nimi v posteli. Dnešní děti mají spát s rodiči, případně prarodiči, v posteli, dokud se neodstěhují z domu. Minimálně.
Honzík má pocit, že se nesmí bát. Za tento vzor jistě můžou předpotopní prarodiče, možná i rodiče. Přitom právě z chlapečků, kterým nebylo dovoleno brečet a bát se, rostou ty největší trosky. Na to pozor!
Nezájem. Je vidět veliký nezájem ze strany obou prarodičů. Dobře, jsou pracující, ale přesto nějaký program mimo návštěvu slepičárny, tahání kozy od silnice a pozorování prasete vymyslet jistě mohli. Dnešní babičky a dědečci naštěstí vědí, jak uctít vnoučata.
No, jak je vidět, pár desítek let stará literatura prostě nebude pro dnešní generaci dětí aktuální. Vydavatelé musí přijít s pohádkami a příběhy, kdy princezny zachraňují prince, Honza na draka nejde, protože se nebojí veřejně přiznat a zpracovat své strachy, a Sněhurce, která s trpaslíky vyrazí do práce, protože přece nebude naplňovat genderově rasistické stereotypy a sedět doma. Chce to brutální revoluci.
PS: je mi to fakt trapné, ale raději opět zakončím upozorněním, že píšu ironicky. Myslím si totiž, že klasické, tradiční příběhy mají ve vývoji dětí důležitou úlohu a byla by škoda, kdyby pomalu vymizely.
Tak co, vy máte rádi Honzíkovu cestu?
Článek
Ráda bych na začátek uvedla, že Honzíkova cesta je pro výchovu generace Z úplně za zenitem. Dnes nepotřebujeme takové Honzíky a už vůbec nepotřebujeme takové babičky a dědečky, o nepřítomném otci ani nehovořím.
PS: kdo nedočte dál, protože jsem ho svým troufalým úvodem totálně naštvala, klid, klid, dělám si legraci. Honzík je super, pojďme se však na jeho příběh podívat ve světle novodobé výchovy, ať už jde o nevýchovu, volnou výchovu, liberální výchovu nebo i tu respektující.
Matka
Maminka je v pohodě. Dokonce až pokroková, klidně ho pošle vlakem samotného kamsi do Koníkovic, ale tak je pravda, že tehdy to nebylo nic tak výjimečného. Nicméně nějaké plusové body za důvěru má. Co se jí ovšem vytknout musí, je to, že říká dítěti, co má dělat,to je velký přešlap, dítě se potřebuje rozhodovat samo za sebe.
Matka Honzíkovi nakázala, že rybářský prut zůstane doma, a podívala se na Honzíka takovým pohledem, že mu hned bylo jasné, že jí nemůže odporovat. To je tak trochu autoritářská výchova, že? Správné řešení by bylo: „Honzíku, můj názor je, že bys s sebou prut brát neměl, je to nepraktické, může se stát, že ho zapomeneš ve vlaku. Ale pokud vyhodnotíš, že si ho s sebou vzít chceš, tak dobrá, je to na tobě, ale následky si poneseš sám.“ Jinak v pohodě, je vidět, že matka dítě přijímá, miluje a zajímá se o něj.
Otec?
Otec se vrátí až na konci týdne nebo o víkendu, proto Honzíka nemůže doprovodit k babičce a dědečkovi do Koníkovic. Honzík si na něj za celou dobu ani nevzpomene, vztah nula nula nic. To je blbě. Ve věku cca 6 let už by tam něco být mělo. Aspoň že při příjezdu maminka Honzíka ubezpečila, že tátovi se po něm taky stýská. Ale ono je to stejně jedno, doba otců je dávno pasé, dnes stačí jakýkoliv počet rodičů jakýchkoliv tři sta dvaceti pohlaví.
Prohřešky prarodičů
Postavy babičky a dědečka nebudeme rozebírat zvlášť, neb ti dva napáchali spoustu škod na Honzíkově nevinné dětské duši společným úsilím. Vyjmenujeme si některé hrubé nedostatky.
Babička se vyptává Honzíka, co jí dovezl za dárek. Vzhledem k tomu, že ve svém chudém kufru, který beztak skoro nechal ve vlaku, veze tak maximálně košili, kalhoty a kapesník, je od ní víc než troufalé ještě po něm něco pochtívat. Tato osoba si titul babička snad vůbec nezaslouží. Tady ale děs a hrůza nekončí. Honzík jí tedy dá svou kuličku, kterou mu vrátí až za nějaký čas, i když babička jistě ví, že je to jediná hračka, kterou si ten chudák kluk přivezl. Navíc nevidíme, že by prarodiče kvůli Honzíkovi rozbili prasátka a vykoupili hračkářství.
Babička s dědečkem nechali chlapce spát na druhé straně chalupy, navíc mu nedovolili ani kocoura, ani psa. Prý: Když už jsi tak velký, nebudeme se tahat s postelí, budeš spát sám. Tohle je prostě jasný budoucí případ pro psychoterapeuta. Chudák Honzík teď sedí v nějakém křesle a vzpomíná si na děs, který ho v tom temném pokoji popadal. Vůbec nechápu, proč mu nenabídli spát mezi nimi v posteli. Dnešní děti mají spát s rodiči, případně prarodiči, v posteli, dokud se neodstěhují z domu. Minimálně.
Honzík má pocit, že se nesmí bát. Za tento vzor jistě můžou předpotopní prarodiče, možná i rodiče. Přitom právě z chlapečků, kterým nebylo dovoleno brečet a bát se, rostou ty největší trosky. Na to pozor!
Nezájem. Je vidět veliký nezájem ze strany obou prarodičů. Dobře, jsou pracující, ale přesto nějaký program mimo návštěvu slepičárny, tahání kozy od silnice a pozorování prasete vymyslet jistě mohli. Dnešní babičky a dědečci naštěstí vědí, jak uctít vnoučata.
No, jak je vidět, pár desítek let stará literatura prostě nebude pro dnešní generaci dětí aktuální. Vydavatelé musí přijít s pohádkami a příběhy, kdy princezny zachraňují prince, Honza na draka nejde, protože se nebojí veřejně přiznat a zpracovat své strachy, a Sněhurce, která s trpaslíky vyrazí do práce, protože přece nebude naplňovat genderově rasistické stereotypy a sedět doma. Chce to brutální revoluci.
PS: je mi to fakt trapné, ale raději opět zakončím upozorněním, že píšu ironicky. Myslím si totiž, že klasické, tradiční příběhy mají ve vývoji dětí důležitou úlohu a byla by škoda, kdyby pomalu vymizely.
Tak co, vy máte rádi Honzíkovu cestu?
Re: S7, září 2020
Honzíkovu cestu jsem nemilovala. Možná proto, že jsme ji koktavě četli ve škole v době, ksy jsem chtěla číst něco jiného, protože jsem číst už dávno uměla. Z těch začátečnických knížek jsem měla radši Vítka, Vítek na výletě, Vítek zase doma...
-
sharka.68
- žabí královna/král
- Příspěvky: 9413
- Registrován: 12.08.2010 6:56:19 0
- Bydliště: Perníkovice
- Kontaktovat uživatele:
a tak mám pěst v ústech,abych neprobudila kolegy v kancelářích
Jak jsem našla fotky z dětství a zjistila krutou pravdu o svém původu
Petra Pavlíčková
Ráda prohlížím staré fotky. Na těch obrázcích je něco krásného, můžete je převracet v ruce, vzpomínat, uchopit. Ne přejíždět prstem přes displej! Jen v bohaté sbírce chyběly moje fotky z útlého dětství. Až jsem je našla. A bylo vymalováno!
Pamatujete stará fotoalba? Velké bichle s tlustým obalem, uvnitř kartonové stránky a na nich nalepené „fotografické růžky“ (jedno celé balení z roku x na mě vypadlo při otevření alba, cena 2,50 Kčs!). Do nich vždy máma s láskou vkládala fotky, piplala se s tím, psala k nim svým absolutně nečitelným písmem popisky, aby to pak celé překryla průhledným papírem nebo slídou, která byla též vložena mezi stránky. Já tohle zařízení milovala, v jeden čas mého dětství jsme si je prohlíželi všichni neustále dokola.
A pak to zapadlo do paměti, aby se to vynořilo až při zuřivém hledání mých fotek „když si byla malý miminko,“ jak pořád loudila dcera, která nyní neustále přemýšlí o tom, že byla taky malý miminko a kde bydlela, když byla malý miminko. Jelikož na tyto dotazy nemám trpělivost (došlo to tak daleko, že jsem jí ukázala jizvu po císaři, což jsem neměla dělat, protože mimo posedlostí miminy je dcera posedlá i hraním si na paní doktorku, takže jsem nyní neustále „léčena“), chtěla jsem jí ukázat právě své fotky z nejútlejšího věku. A strávit spolu s ní krásné dopoledne prohlížením a dojímáním se u toho, jak i tahle velká maminka byla malý miminko. Jo! To jsem si dala!
Nejdříve jsem ta zatracená alba nemohla najít. Přece nejsem tak blbá, abych je tehdy při vyklízení bytu po mamince a tátovi vyhodila! V té době jsem byla tak mimo, že jsem to v sobě vše potlačila a ruku na srdce - vyklízení věcí tragicky zemřelých rodičů patří k nejvíce zoufalým věcem, co jsem kdy zažila, takže by nebylo divu. Ale ne. To bych určitě neudělala. Hledala jsem dál a dál, až jsem dospěla k závěru, že jsem si všechna alba vymyslela, protože jsem adoptovaná a moje rané fotky neexistují.
Co si nezapomenout vzít na dovolenou? Avast Free Antivirus
Seznam Advertorial
To jsem si vybájila v rané pubertě, abych pak zjistila, že si to v jednu určitou chvíli myslí každý puberťák. Kravina. Vždyť jsem kopie mámy a oči mám po tátovi. Blbnu. Ve sklepě jsem rochala jako ponrava, až heuréka! Fotky v albu byly na světě a spadly mi na hlavu.
Dcera přispěchala se svým lékařským kufříčkem, abych byla řádně ošetřena (zalepené čelo asi padesáti náplastmi s Bingem), načež jsme obě zasedly ke krásné hodince matky a dcery, na kterou budu se slzou v oku s dojetím vzpomínat, až bude v pubertě, bude mi krást věci a utíkat oknem na diskotéku (toto samozřejmě nejsou moje zážitky, je to jasné? Ehm…).
Uvelebily jsme se na gauči a otevřela jsem obrovské fotoalbum černobílých snímků se zubatým okrajem. A hned první fotka mě málem přivedla do blázince. Vytřeštila jsem oči na tvora, který zcela evidentně nepocházel z tohoto světa, leč popiska zněla jasně:
Neseme si Petrušku z porodnice
Na fotografii bylo zachyceno cosi, co bylo zabaleno v zavinovačce. Mělo to oči v sloup, hubu dokořán jako Kelišová v Itálii, slina kanula až mimo okraj záběru, obrovská vodnatá hlava typu tykev mi zcela jasně naznačila, že jsem měla snad hydrocefalus! Tak proto na mě celé dětství volali Meloune, nyní to začalo nabývat konkrétních rysů…
Nad tímto mimozemšťanem na fotografii se skláněli hrdí rodiče. No, hrdí… Máma měla vytřeštěné oči a táta se tvářil jako někdo, kdo právě zjistil, že jeho žena měla poměr s hejkalem z místních lesů a výsledkem je toto. V pozadí stojí ještě babička a zakrývá si tvář oběma rukama v gestu čirého zoufalství.
Já na to zírala, to si neumíte představit. Ta scenérie byla jak ze starých viktoriánských fotek, kde řvou hrůzou všichni. „Co to je?“ ukázala prstíkem dcera na netvora v zavinovačce. „Eéééh… Maminka,“ odvětila jsem a rychle otočila stranu. A to bylo ještě horší! Mnohem horší! Popisek zněl:
Petruška pase koníčky
Identita mého biologického otce se zdála být zcela jasná. Tvor na fotografii evidentně pocházel z dlouhé pokrevní linie hejkalů, kteří „brali sobě dcery pozemské“ a člověčí mládě připomínal pouze velice vzdáleně. Jeho matka ho držela za vodnatou hlavu, přičemž se tvářila tak vyděšeně, že bylo jasné, že pouhý dotek jí působí muka pekelná. Mimino bylo vztyčené na baculatých ručičkách, dokořán otevřenou tlamičku a oči v sloup, takže bylo vidět jen bělmo. Celkově ten výraz urputné snahy při pasení koníčků připomínal Munchův Výkřik.
„A tohle je bubák?“ otázala se dcera. „Nene, tohle je ma… Vlastně jo, to je bubák…“ rozhodla jsem se to nevinné dítě ušetřit pohledu na vlastní matku v novorozeneckém věku. Panebože! Kdybyste to viděli, dali byste mi za pravdu. Já se normálně otřásla, jak se říká - někdo mi prošel po hrobě. To přece není možný! Takhle jsem nemohla vypadat!
„Ten bydlí ve sklepě?“ „Kdo?“ otázala jsem se nepřítomně, protože jsem přemýšlela, proč mě moje máma a táta nenechali raději někde před dveřmi kostela. Asi mi chtěli dát šanci! „Ten bubák!“ mlela ratolest. „Jo, aha, jo. Tohle je miminko od bubáka ve sklepě,“ popsala jsem sama sebe zcela básnicky. „A hele, nechceš si třeba prohlížet něco jiného? Nebo si jít hrát?“ snažila jsem se, ale marně. „Prohlížet!“ zněl jasný rozkaz. Moje chvějící se ruka tedy obrátila stránku. Bude to ještě horší? Bylo.
Petruška leze!
Přes fotku se táhla šmouha od prstu fotografa, která mi milosrdně zakrývala hlavu, takže do obličeje nebylo vidět. Zato bylo vidět nahaté tělíčko, které mělo chlupatá záda. Prostě porost! Ježišikriste, já jsem fakt levoboček hejkala, zalapala jsem po dechu. Vím, že jsem prý měla na zádech pár černých chloupků, jak to máma vždy tvrdila, ale teď koukám, že tento láskyplný popis měl od černé husté srsti skutečně daleko. „Fuj!“ nadskočila jsem leknutím a fakt jsem chtěla zařvat hrůzou! To přece není možný!
Dcerka se smála: „Chichichichi, méďa!“ Jo, méďa, milá zlatá, já bych ti řekla, co to je, ale neměla jsem slov! No, otočily jsme další stránku. A tam méďa skutečně byl. Popisek zněl:
Petruška a její první plyšáček od strejdy Martina
Tentokrát jsme nadskočily hrůzou obě. Na fotce sedím v rohu gauče namačkaná úplně vzadu a schoulená do klubíčka. Mám vypoulené oči s výrazem naprostého šoku a hrůzy, pusu dokořán - protože to nebyl žádný plyšáček!!! To byl metrový kanibal s knoflíky místo očí, plyšovej vrah malejch dětí in natura!
Na tohoto medvěda si pamatuji velice dobře, protože mě s ním neustále pronásledovali: „Budliky budliky, medvídek!“ Jó medvídek! Vévodil celé fotografii v celé své obludné kráse a vysmíval se mi přímo do ksichtu, přísahám! „Já tě jednou stejně dostanu!“ slyšela jsem naprosto zřetelně. Ještě chybělo, aby na mě mrkl a album by letělo do ohně.
Tak dost, zaklapla jsem to a přemýšlela, kde udělali soudruzi z NDR chybu. Přece když se narodí něco takového, tak to nechám v porodnici a prchám co nejdál! „Neee! Ještě!“ prosila dcera, která má své fotky z porodnice a z prvních týdnů vystavené v pokojíčku a nebojí se, z čehož jsem usoudila, že ona bubák nebyla. No, to nebyl nikdo. Nikdo nemohl mít horší fotky než já! To se vsadím!
„Uááááá!!!“ vyletěly jsme synchronizovaně, když jsem album namátkou někde uprostřed otevřela. Ono to totiž nekončilo novorozeneckým věkem, ono to pokračovalo plynule dál! Já rostla do krásy, fakt že jo. Popisek zněl:
Petruška, první narozeniny
V dřevěné židličce dřepěl vyrůstající hejkal v zástěrce s jahůdkama, před ním byl dort s jednou svíčkou. „Dortík?“ hlesla nejistě dcera. „No…“ Dortík byl to nejhezčí. Tato scenérie mi evokovala jiné foto: „Sériový vrah Andrej Čikatilo sedí ve své kleci v soudní síni“. To jsem byla přesně já. Ďábelský škleb se mi táhl od ucha k uchu, levé oko ujelo zcela mimo záběr, zatímco pravé hledělo přímo do objektivu.
Fotograf byl zcela evidentně roztřesený hrůzou, protože zbytek fotky byl rozmazaný. Jen ten šílený výraz ročního sériového vraha s dortíkem na židličce zachytil zcela neopakovatelně. Předpokládám, že to fotil táta a pak s děsem uprchl.
Já nevím! Já prostě nevím, co jsem na tohle měla říct! Dcera už neříkala nic, jen jsme listovaly mým dětstvím a celé to připomínalo nástěnný kalendář z obludária, něco jako: „Naše příšerky z panoptika vám přejí úspěšný Nový rok!“ Fotky následovaly vzorně popsané a vždy, ale VŽDY jsem vypadala, jako kdybych byla chybějícím článkem mezi rybou a krávou.
Petruška v kroji - je hezké, když je dítě v lidovém oděvu, ale nesmím to být já. Šilhám si na fěrtoušek, mám vyplazený jazyk a oči tentokrát zavřené na úzké škvírky, takže vypadám jako Asiat v chodském kroji. Není divu, že se mnou babička odmítala nějaký čas „chlubit“ a raději jsme trávily dny tím, že mě učila vařit! Věděla proč! A nyní chápu ty její povzdechy typu: „Divče divče, eslipa se ty vdáš,“ zakončené smrknutím do kapesníčku. No to snad není možný…
„Jé, kolo!“ vypískla dcera. Popisek zněl: Petruška má první kolo - já omotaná okolo jalovce, kolo s přídavným kolečkem (už jen jedním) leží opodál mezi střepy zřejmě vyskleného okna jako pochmurné memento. Nemůžu se na to dívat! Rodiče moji, vy jste museli být svatí, že jste přijali do rodiny zcela evidentního podhozence, jak se u nás říká těm dětem, které vymění divoženka! „A tady je maminka!“ ukazovala dcera. Že by??? Že bych konečně byla k poznání? Ale kdepak.
Petruška v ZOO, zní popisek. Malá si mě spletla s mou mámou, která stojí a hledí zasněně do objektivu a krásně se usmívá. Při bližším pohledu na přiloženou fotku mi došlo proč. Byla tam totiž klec, ve které jsem byla já. Měla jsem kalhoty s laclem, klobouček na tykvi (no, klobouček… To muselo být sombrero, aby tu mou obří hlavu pojmulo) a nějakým způsobem jsem stála v té mříži tak trochu zapasovaná. Nevím, co to bylo za ZOO, ani co to bylo za zvíře, ale soudě dle mámina úsměvu to musel být tygr a já musela být už uvnitř. A já se jí vůbec nedivím!
Vzdaly jsme to, dcera si odhopkala někam hrát a já seděla a hleděla na to zatracené album, které mi vzalo veškeré iluze o tom, že jsem člověk. Dávejte si pozor na staré fotky! Někdy je to krásné, ale někdy zjistíte pravdu o svém pravém původu. Tak já si počkám na setmění a půjdu vyhledat do lesa své příbuzné. Třeba tam mají něco jako hejkalí Poštu pro tebe, tak se tam přihlásím.
A jdu se naučit hejkat, abych do své nové rodiny dobře zapadla! Pěkný den!
Petra Pavlíčková
Ráda prohlížím staré fotky. Na těch obrázcích je něco krásného, můžete je převracet v ruce, vzpomínat, uchopit. Ne přejíždět prstem přes displej! Jen v bohaté sbírce chyběly moje fotky z útlého dětství. Až jsem je našla. A bylo vymalováno!
Pamatujete stará fotoalba? Velké bichle s tlustým obalem, uvnitř kartonové stránky a na nich nalepené „fotografické růžky“ (jedno celé balení z roku x na mě vypadlo při otevření alba, cena 2,50 Kčs!). Do nich vždy máma s láskou vkládala fotky, piplala se s tím, psala k nim svým absolutně nečitelným písmem popisky, aby to pak celé překryla průhledným papírem nebo slídou, která byla též vložena mezi stránky. Já tohle zařízení milovala, v jeden čas mého dětství jsme si je prohlíželi všichni neustále dokola.
A pak to zapadlo do paměti, aby se to vynořilo až při zuřivém hledání mých fotek „když si byla malý miminko,“ jak pořád loudila dcera, která nyní neustále přemýšlí o tom, že byla taky malý miminko a kde bydlela, když byla malý miminko. Jelikož na tyto dotazy nemám trpělivost (došlo to tak daleko, že jsem jí ukázala jizvu po císaři, což jsem neměla dělat, protože mimo posedlostí miminy je dcera posedlá i hraním si na paní doktorku, takže jsem nyní neustále „léčena“), chtěla jsem jí ukázat právě své fotky z nejútlejšího věku. A strávit spolu s ní krásné dopoledne prohlížením a dojímáním se u toho, jak i tahle velká maminka byla malý miminko. Jo! To jsem si dala!
Nejdříve jsem ta zatracená alba nemohla najít. Přece nejsem tak blbá, abych je tehdy při vyklízení bytu po mamince a tátovi vyhodila! V té době jsem byla tak mimo, že jsem to v sobě vše potlačila a ruku na srdce - vyklízení věcí tragicky zemřelých rodičů patří k nejvíce zoufalým věcem, co jsem kdy zažila, takže by nebylo divu. Ale ne. To bych určitě neudělala. Hledala jsem dál a dál, až jsem dospěla k závěru, že jsem si všechna alba vymyslela, protože jsem adoptovaná a moje rané fotky neexistují.
Co si nezapomenout vzít na dovolenou? Avast Free Antivirus
Seznam Advertorial
To jsem si vybájila v rané pubertě, abych pak zjistila, že si to v jednu určitou chvíli myslí každý puberťák. Kravina. Vždyť jsem kopie mámy a oči mám po tátovi. Blbnu. Ve sklepě jsem rochala jako ponrava, až heuréka! Fotky v albu byly na světě a spadly mi na hlavu.
Dcera přispěchala se svým lékařským kufříčkem, abych byla řádně ošetřena (zalepené čelo asi padesáti náplastmi s Bingem), načež jsme obě zasedly ke krásné hodince matky a dcery, na kterou budu se slzou v oku s dojetím vzpomínat, až bude v pubertě, bude mi krást věci a utíkat oknem na diskotéku (toto samozřejmě nejsou moje zážitky, je to jasné? Ehm…).
Uvelebily jsme se na gauči a otevřela jsem obrovské fotoalbum černobílých snímků se zubatým okrajem. A hned první fotka mě málem přivedla do blázince. Vytřeštila jsem oči na tvora, který zcela evidentně nepocházel z tohoto světa, leč popiska zněla jasně:
Neseme si Petrušku z porodnice
Na fotografii bylo zachyceno cosi, co bylo zabaleno v zavinovačce. Mělo to oči v sloup, hubu dokořán jako Kelišová v Itálii, slina kanula až mimo okraj záběru, obrovská vodnatá hlava typu tykev mi zcela jasně naznačila, že jsem měla snad hydrocefalus! Tak proto na mě celé dětství volali Meloune, nyní to začalo nabývat konkrétních rysů…
Nad tímto mimozemšťanem na fotografii se skláněli hrdí rodiče. No, hrdí… Máma měla vytřeštěné oči a táta se tvářil jako někdo, kdo právě zjistil, že jeho žena měla poměr s hejkalem z místních lesů a výsledkem je toto. V pozadí stojí ještě babička a zakrývá si tvář oběma rukama v gestu čirého zoufalství.
Já na to zírala, to si neumíte představit. Ta scenérie byla jak ze starých viktoriánských fotek, kde řvou hrůzou všichni. „Co to je?“ ukázala prstíkem dcera na netvora v zavinovačce. „Eéééh… Maminka,“ odvětila jsem a rychle otočila stranu. A to bylo ještě horší! Mnohem horší! Popisek zněl:
Petruška pase koníčky
Identita mého biologického otce se zdála být zcela jasná. Tvor na fotografii evidentně pocházel z dlouhé pokrevní linie hejkalů, kteří „brali sobě dcery pozemské“ a člověčí mládě připomínal pouze velice vzdáleně. Jeho matka ho držela za vodnatou hlavu, přičemž se tvářila tak vyděšeně, že bylo jasné, že pouhý dotek jí působí muka pekelná. Mimino bylo vztyčené na baculatých ručičkách, dokořán otevřenou tlamičku a oči v sloup, takže bylo vidět jen bělmo. Celkově ten výraz urputné snahy při pasení koníčků připomínal Munchův Výkřik.
„A tohle je bubák?“ otázala se dcera. „Nene, tohle je ma… Vlastně jo, to je bubák…“ rozhodla jsem se to nevinné dítě ušetřit pohledu na vlastní matku v novorozeneckém věku. Panebože! Kdybyste to viděli, dali byste mi za pravdu. Já se normálně otřásla, jak se říká - někdo mi prošel po hrobě. To přece není možný! Takhle jsem nemohla vypadat!
„Ten bydlí ve sklepě?“ „Kdo?“ otázala jsem se nepřítomně, protože jsem přemýšlela, proč mě moje máma a táta nenechali raději někde před dveřmi kostela. Asi mi chtěli dát šanci! „Ten bubák!“ mlela ratolest. „Jo, aha, jo. Tohle je miminko od bubáka ve sklepě,“ popsala jsem sama sebe zcela básnicky. „A hele, nechceš si třeba prohlížet něco jiného? Nebo si jít hrát?“ snažila jsem se, ale marně. „Prohlížet!“ zněl jasný rozkaz. Moje chvějící se ruka tedy obrátila stránku. Bude to ještě horší? Bylo.
Petruška leze!
Přes fotku se táhla šmouha od prstu fotografa, která mi milosrdně zakrývala hlavu, takže do obličeje nebylo vidět. Zato bylo vidět nahaté tělíčko, které mělo chlupatá záda. Prostě porost! Ježišikriste, já jsem fakt levoboček hejkala, zalapala jsem po dechu. Vím, že jsem prý měla na zádech pár černých chloupků, jak to máma vždy tvrdila, ale teď koukám, že tento láskyplný popis měl od černé husté srsti skutečně daleko. „Fuj!“ nadskočila jsem leknutím a fakt jsem chtěla zařvat hrůzou! To přece není možný!
Dcerka se smála: „Chichichichi, méďa!“ Jo, méďa, milá zlatá, já bych ti řekla, co to je, ale neměla jsem slov! No, otočily jsme další stránku. A tam méďa skutečně byl. Popisek zněl:
Petruška a její první plyšáček od strejdy Martina
Tentokrát jsme nadskočily hrůzou obě. Na fotce sedím v rohu gauče namačkaná úplně vzadu a schoulená do klubíčka. Mám vypoulené oči s výrazem naprostého šoku a hrůzy, pusu dokořán - protože to nebyl žádný plyšáček!!! To byl metrový kanibal s knoflíky místo očí, plyšovej vrah malejch dětí in natura!
Na tohoto medvěda si pamatuji velice dobře, protože mě s ním neustále pronásledovali: „Budliky budliky, medvídek!“ Jó medvídek! Vévodil celé fotografii v celé své obludné kráse a vysmíval se mi přímo do ksichtu, přísahám! „Já tě jednou stejně dostanu!“ slyšela jsem naprosto zřetelně. Ještě chybělo, aby na mě mrkl a album by letělo do ohně.
Tak dost, zaklapla jsem to a přemýšlela, kde udělali soudruzi z NDR chybu. Přece když se narodí něco takového, tak to nechám v porodnici a prchám co nejdál! „Neee! Ještě!“ prosila dcera, která má své fotky z porodnice a z prvních týdnů vystavené v pokojíčku a nebojí se, z čehož jsem usoudila, že ona bubák nebyla. No, to nebyl nikdo. Nikdo nemohl mít horší fotky než já! To se vsadím!
„Uááááá!!!“ vyletěly jsme synchronizovaně, když jsem album namátkou někde uprostřed otevřela. Ono to totiž nekončilo novorozeneckým věkem, ono to pokračovalo plynule dál! Já rostla do krásy, fakt že jo. Popisek zněl:
Petruška, první narozeniny
V dřevěné židličce dřepěl vyrůstající hejkal v zástěrce s jahůdkama, před ním byl dort s jednou svíčkou. „Dortík?“ hlesla nejistě dcera. „No…“ Dortík byl to nejhezčí. Tato scenérie mi evokovala jiné foto: „Sériový vrah Andrej Čikatilo sedí ve své kleci v soudní síni“. To jsem byla přesně já. Ďábelský škleb se mi táhl od ucha k uchu, levé oko ujelo zcela mimo záběr, zatímco pravé hledělo přímo do objektivu.
Fotograf byl zcela evidentně roztřesený hrůzou, protože zbytek fotky byl rozmazaný. Jen ten šílený výraz ročního sériového vraha s dortíkem na židličce zachytil zcela neopakovatelně. Předpokládám, že to fotil táta a pak s děsem uprchl.
Já nevím! Já prostě nevím, co jsem na tohle měla říct! Dcera už neříkala nic, jen jsme listovaly mým dětstvím a celé to připomínalo nástěnný kalendář z obludária, něco jako: „Naše příšerky z panoptika vám přejí úspěšný Nový rok!“ Fotky následovaly vzorně popsané a vždy, ale VŽDY jsem vypadala, jako kdybych byla chybějícím článkem mezi rybou a krávou.
Petruška v kroji - je hezké, když je dítě v lidovém oděvu, ale nesmím to být já. Šilhám si na fěrtoušek, mám vyplazený jazyk a oči tentokrát zavřené na úzké škvírky, takže vypadám jako Asiat v chodském kroji. Není divu, že se mnou babička odmítala nějaký čas „chlubit“ a raději jsme trávily dny tím, že mě učila vařit! Věděla proč! A nyní chápu ty její povzdechy typu: „Divče divče, eslipa se ty vdáš,“ zakončené smrknutím do kapesníčku. No to snad není možný…
„Jé, kolo!“ vypískla dcera. Popisek zněl: Petruška má první kolo - já omotaná okolo jalovce, kolo s přídavným kolečkem (už jen jedním) leží opodál mezi střepy zřejmě vyskleného okna jako pochmurné memento. Nemůžu se na to dívat! Rodiče moji, vy jste museli být svatí, že jste přijali do rodiny zcela evidentního podhozence, jak se u nás říká těm dětem, které vymění divoženka! „A tady je maminka!“ ukazovala dcera. Že by??? Že bych konečně byla k poznání? Ale kdepak.
Petruška v ZOO, zní popisek. Malá si mě spletla s mou mámou, která stojí a hledí zasněně do objektivu a krásně se usmívá. Při bližším pohledu na přiloženou fotku mi došlo proč. Byla tam totiž klec, ve které jsem byla já. Měla jsem kalhoty s laclem, klobouček na tykvi (no, klobouček… To muselo být sombrero, aby tu mou obří hlavu pojmulo) a nějakým způsobem jsem stála v té mříži tak trochu zapasovaná. Nevím, co to bylo za ZOO, ani co to bylo za zvíře, ale soudě dle mámina úsměvu to musel být tygr a já musela být už uvnitř. A já se jí vůbec nedivím!
Vzdaly jsme to, dcera si odhopkala někam hrát a já seděla a hleděla na to zatracené album, které mi vzalo veškeré iluze o tom, že jsem člověk. Dávejte si pozor na staré fotky! Někdy je to krásné, ale někdy zjistíte pravdu o svém pravém původu. Tak já si počkám na setmění a půjdu vyhledat do lesa své příbuzné. Třeba tam mají něco jako hejkalí Poštu pro tebe, tak se tam přihlásím.
A jdu se naučit hejkat, abych do své nové rodiny dobře zapadla! Pěkný den!
Re: S7, září 2020
Sharko - nejprve jsem švenkla očima nakonec (můj zlozvyk) a myslela jsem, že to bude nějaká hlubokomyslná sonda do života mileniálů 
. A pak jsem se začetla - a zmítám se tu vnitřním smíchem jako sopka před výbuchem, páč nechcu rušit Jeníka. 
Ano, fotky z dětství jsou jako nášlapné miny - dokud na ně nenarazíš, jsi v duševní pohodě.
. A pak jsem se začetla - a zmítám se tu vnitřním smíchem jako sopka před výbuchem, páč nechcu rušit Jeníka. Ano, fotky z dětství jsou jako nášlapné miny - dokud na ně nenarazíš, jsi v duševní pohodě. 
