dnešní debata o Bondyho básni mě vyprovokovala prezentovat tu dílo člověka, kterého hluboce obdivuji. Ani neznám jeho občanské jméno, na literárním serveru, kde jsem kdysi působila, je známý jako Rimmer. A pro mě je to Pan Někdo. Tak třeba se to bude někomu líbit. Tohle přesně je báseň, v který to sprostý slovo sedí jako ona pověstná zadel na hrnec.
autista mi nakreslil kostrbatý souhvězdí
a zasněženej park
tak v něm sedim
smutnej cvok
v klíně blok
two o'clock, four o'clock?
nevim, která bije
tři čtvrtě na hovno
a furt to nestačí
vždyť co tě nezabije
to tě zmrzačí
chci, aby můj život byl
hořící bublina
ale zatim je to
rozkopnutý lego
nevim, co bez tebe
a nevim, co s tebou
cejtim se otrávenej
ale nechce se mi zvracet
pořád jinej, pořád stejnej
v březnu je mi dvacet
a nevim, která bije
čtvrt na smrt
a furt to nestačí
vždyť co tě nezabije
to tě zmrzačí
oranžovej sníh ve světle lamp
už ani nezebe
jenom se drolí
koukám se na sebe
dopředu nevidim
a zpátky mě to bolí
do prdele všechno
mi to za to stálo
a jestli mě to nezabilo
bylo toho málo
