Moje maminka má k vaření poměrně specifický vztah. Z dávných dob si pamatuju jenom dvě víkendová jídla, pečené kuře a šunkafleky. Kuře bylo nedělní. Šunkafleky byly vždycky, protože se daly vzít sebou tam, kam naši sportovně založenou rodičku zrovna zavály tenisové turnaje a (okresní) přebory.
Takže jsem mnohokrát pozorovala mamku, jak válí tenounké placky těsta, rozkládá je po kuchyňském stole a ano, byl skrz ně vidět vzor na ubruse.
Když jsem byla shledána dostatečně způsobilou, předávala mi mamka občas kuchyň a rozkazy, co že mám vyhotovit k obědu. Nebudu nijak zapírat, že mnohé jsem zvládla, ale nudle mě přepraly na celé čáře. Nerada se matlám v těstě, ale to jsem obešla použitím hnětače. A nerada válím placky. Tady je na vině mizerná kvalita válečků. Podle hesla: když to nejde, zkus to silou, jsem to zkusila silou a váleček podélně prasknul. Když jsem takhle mamce zrušila třetí, byla jsem od výroby nudlí osvobozena.
Ve své domácnosti jsem váleček dlouhá léta nestrpěla. Jednak mi připomínal porážku a za druhé se mi kvůli jednomu vánočnímu pečení nechtělo takovou potvoru skladovat.
Do kanceláře nám chodí všelijaké reklamní tiskoviny a občas se tam objevil i skvost v podobě katalogu zásilkového obchodu s domácími potřebami. Většinou si nic neobjednáváme, ale studujeme ho pečlivě (co kdyby, že) a tam jsem ho objevila. Nudlostroj. Teda on se tak nejmenoval. Mělo to nějaký vznešený název, něco jako strojek na těstoviny a sliboval rychle a bez námahy vyrobit báječné polévkové …. No jako vždycky. Ale líbil se mi. Tak moc se mi líbil, že když jsem ho pak náhodou uviděla v regále supermarketu, vzala jsem ho sebou.
Měl podstaveček, kliku, kličku na připevnění ke stolu dva válečky a krájecí nástavec. Uplácla jsem tuhé těsto z jednoho vajíčka a jala se pokusničit. Rychle jsem přišla na to, že těsto nemusí být vypracované kdovíjak dokonale, stačí, když nelepí. Na největší tloušťku jsem nedokonalé těsto protáhla válečky, přehnula, protáhla mezi válečky, přehnula …a najednou bylo těsto hladké a spolupracující. Zúžila jsem mezeru mezi válečky, protáhla, znovu zúžila … až do nejmenší velikosti. Získala jsem něco velikosti a tvaru hadí kůže. Bylo to dlouhé a úzké a BYLA skrz to vidět písmenka v novinách. Měla jsem placku.
Přisadila jsem nástavec na krájení polévkových nudlí a malý kus placky protáhla. Placka se jen zvlnila. Hm. Ten nástavec asi nefunguje. Krájení nožem mi nikdy nevadilo. Odnesla jsem placku do koupelny na radiátor (je to bezkočková zóna) a ve víru dalšího vaření na ni úspěšně zapomněla. Když došlo na zavaření polévky, okraj placky byl tak suchý, že se drobil. Vypadalo to, že krájet nepůjde a taky nešel. Když jsem ale okrojila to drobivé, vylezly z kráječe nudličky jako podle pravítka. Moc se mi líbily, tak jsem honem dokrojila celou placku a vzniklé „špagety“ zavařila do polévky. Což se následně ukázalo jako blbý nápad, protože neumím na lžíci nabrat nudli dlouhou dvacet nebo třicet centimetrů, sníst ji a nevypadat při tom jako dement. Takže příště jsem placku předem nakrájela na inteligentní kousky.
Prohrabala jsem internet, prolezla recepty a vrátila se k jednoduchému postupu. Na oběd pro dva vezmu dvě větší vajíčka. Rozklepnu do mísy, zasypu hladkou moukou, nebo přidám trochu celozrnné pšeničné a doplním hladkou (a když nemám, vezmu tu, kterou mám), uhnětu těsto a nechám ho odpočinout (klidně do druhého dne v lednici). Pak vezmu strojek a vyválím placky. Obvykle na druhou nejtenčí tloušťku. Z jedné z nich kus odeberu a ten kus proválím na nejtenčí. Po proschnutí se z toho tenkého nadělají nudle do polévky, z těch ostatních trochu širší nudle, asi fettuccine. Ty házím do hrnce rovnou ze strojku. Nijak jim nevadí, že jsou čerstvé a že se nevaří stejně dlouho. Nejsou nedovařené a zatím jsem je nerozvařila. Používáme je do všech špagetových jídel.
Když jsme zvládli tohle, rozhodli jsme se postoupit na další level a nacvičit ravioly a pirožky. Moje slovenská babička nám je dělala s tvarohem nebo marmeládou, polité máslem. Každé z dětí dostalo talíř a lžíci a nosili jsme si je ke stolu pod hruškou, kde byla letní dětská jídelna.
Na sladko jsme nudle nevařili. Zkoušeli jsme je plnit masem, ale nějak se nepovedlo. Vznikly nám obrovské obludy, které se daly sníst tak čtyři a ještě mi z části utekla náplň při vaření. Zkoušeli jsme je vykrajovat kulatou vykrajovačkou, a plnit brynzovou náplní…, taky se nepovedlo. A při dalším pokusu se rozbil válecí strojek.
Tehdy jsem pochopila, že bez nudlostroje dál už být nechci.
Ještě jednou jsme prolezli internet, prohlídli si spousty videí, na kterých autoři předváděli jak výrobu plátu těsta a krájení nudlí, tak i plnění raviolek. Nakonec jsme se dohodli a objednali nudlostroj nový, trochu dražší verzi s přidaným motorkem. A taky maličký sušák na prádlo. Takový stolní, akorát na sušení plátů těsta. Ale kráječ na opravdu široké nudle, k mému žalu, neměli. Tak třeba příště.
Protože musím trénovat: Viz obrazová příloha:
Nácvik PPHŠ: První Pokusné Hranaté Špagety
Sepsala ri
, raději to vše sepisuj, ať máme co číst 
..... nebííííííííííííít 
